Zkušenosti se supervizí ve zdravotnictví

Supervize jako dohled?

Taky byli vedeni k tomu, že tyto informace jsou a mají být laické veřejnosti nepřístupné. Že jsou to oni, kdo je za zvolený postup odpovědný a pacienta do toho de facto nesmí nechat moc mluvit. V takovém kontextu nutně vnímají supervize jako nějaký dohled nad tím, jestli postupují správně.

V dnešním světě, který je dobou proměny paradigmatu, se však zaměření na příčiny přežilo. Přežil se i mýtus nestranného pozorovatele. Musíme si poradit s tím, že objektivní zhodnocení choroby je de facto nemožné. Věci je potřeba nahlížet z více hledisek a vnímat je v kontextu. Lékaři by měli s pacienty diskutovat a hledat s nimi společnou cestu je uzdravení. To je však nikdo neučil a neučil je ani používat supervizi k vlastní reflexi toho, jak postupují, jak se jim daří s pacienty komunikovat a také ke zvládnutí proměny vlastní role.

Zkušenosti zdravotníků

Zdravotník by měl být svým pacientům partnerem. To je v mnoha ohledech úlevné, ale klade to na profesionály úplně jiné nároky, než na jaké je škola připravila. A v tom jim může pomoci supervize.

Zdravotníci, kteří již měli tu příležitost a odvahu do supervize z námi jít, o ní řekli:

Zdravotní sestra Lenka:
„Supervize jsem se nejprve bála, nevěděla jsem, co to je, myslela jsem si, že to bude něco jako kontrola naší práce. Místo toho jsem se však mohla beze strachu bavit o problémech v práci, taky o nějakých mých pochybnostech, kdy mě za to nikdo nekritizoval, a ještě jsme došli k nějakému použitelnému závěru. Díky ní jsem si uvědomila, že mám svoji práci ráda a že mi na pacientech záleží (ještě pořád).“

Porodní asistentka Andrea:
„Supervize je pro mě hlavně o podpoře, posilování mého sebevědomí a taky o nějakém „očištění“ a uklidnění se. Supervize mi pomohla si uvědomit, že umím a dobře dělám spoustu věcí, a že je na mě, jak s tím naložím. To mi dodalo energii pokračovat. Taky mi pomáhá rozlousknout situace, se kterýma neumím pohnout, a leží mi v žaludku ještě dlouho.“

Lékař Zdeněk:
„My lékaři jsme často v těžkých situacích s pacienty a jejich blízkými, supervizi vnímám jako nástroj, jak takovou komunikační úlohu zvládat. Musíme se učit přemýšlet o tom, co a jak těm pacientům nebo příbuzným říkáme. Supervize mi pomohla připomínat si, že musíme na léčení koukat také (anebo hlavně) očima pacienta, že jsme tu pro ty pacienty a že je důležité myslet více na pacienty v jejich komplexnosti, nejen jako na „tu koliku na pětce“. Taky jsem si díky supervizi řekl, že primář je jenom člověk.“

Vytváření bezpečného prostoru

Mnozí zdravotníci se stejně jako Lenka supervize obávají. Co s tím? Za nejdůležitější pokládáme tyto obavy nepřehlížet, naopak je akceptovat a vytvořit bezpečné prostředí, v němž bude možné o nich otevřeně mluvit. Takto se k supervidovanému připojujeme a současně tím dáváme najevo, že respektujeme jeho nastavení a kontext. Neopomíjet kontext a souvislosti, na to ostatně odkazuje i Zdeněk. V kontaktu se supervidovaným-klientem tedy nesoudíme, nehodnotíme. Snažíme se prostě být partnery a společně propátrávat a zmnožovat možnosti.

Podpora a zkompetentňování

Nabízíme tak zdravotníkům zážitek protikladný k jejich pracovnímu kontextu, který je uspořádáván prostřednictvím autorit a hierarchie autorit (viz Zdeněk). Při konkrétní práci s klientem nás pak postmoderní přístupy vybízí zaměřit pozornost na schopnosti, dovednosti a zdroje supervidovaného. Takto vedená supervize má podpůrný, zkompetentňující potenciál, umožňující navracet otěže zvládání problému supervidovaného do jeho rukou (viz Andrea). Stejně tak považujeme v supervizi za nosnou práci s hodnotami jedince, tedy s tím, na čem v práci supervidovanému záleží. Reflexe a uvědomování si vlastních hodnot posiluje pracovní identitu dotyčného, propojuje jeho osobní a pracovní kompetence a dodává chuť a motivaci k práci (viz Lenka).

Reflektování jako klíčový princip

Zdeněk zmínil, že důležité je přemýšlet o své práci. V běžném pracovním prostředí není ve zdravotnictví na přemýšlení příliš čas – je to, jako když fotbalista vidí balón a musí pálit, nemůže moc rozjímat o tom, jestli je na to zrovna dobrá chvíle, co si asi pomyslí soupeř, co spoluhráč, jestli náhodou nechtěl pálit on… O to víc je třeba přemýšlet poté.

Přemýšlet o tom, jak a proč s pacienty/klienty jednám, je něco, co bychom měli umět a zejména činit co nejčastěji, ježto takový proces pomáhá budovat prostor pro změnu. V naší terminologii tento proces nazýváme slovem reflektování. Reflektování přináší potřebný úkrok a nadhled, který nám umožňuje jednak uvědomovat si svou pozici – za koho, pro koho, proč tu jsem – a jednak nacházet nové cesty. Reflektování je ten stěžejní princip supervize.

Potenciál supervize ve zdravotnictví

Postmoderní supervize staví na uvedených principech (reflektování, otevřenost, připojování, partnerství, respekt, kontextuálnost, podpora zdrojů, zkompetentňování, atd.) a zároveň zdravotníky učí tyto principy využívat.

Ve zdravotnictví supervize zatím příliš mnoho místa nemá, byť už dnes můžeme říci, že práci zdravotníka nelze redukovat na čistě technickou záležitost. Příběhy, kontexty pacientů i naše vstupují do léčebného procesu, ať chceme nebo ne. Je tedy více než žádoucí pracovat s nimi a využívat je ve prospěch obou. A supervize je k tomu víc než dobrým nástrojem.