Začátek školy očima ředitele: O dětské úzkosti, tlaku rodičů i vyhoření učitelů

Začátek školního roku není velkou změnou jen pro prvňáčky. Nové prostředí, očekávání, tlak na výkon nebo návrat do školního režimu mohou být náročné pro děti různého věku – a školní rok přináší nemalé nároky také na jejich učitele a rodiče. S ředitelem ZŠ Červenka Radkem Severou jsme mluvili o dětské úzkosti, očekáváních rodičů, dnešní generaci dětí i o tom, proč bychom vedle duševního zdraví žáků neměli zapomínat ani na duševní zdraví těch, kteří je učí.

První školní den je velká změna, nejen pro prvňáčky

Když se řekne „začátek školního roku“, co se vám vybaví jako první?

Já se přiznám, že se mi se začátkem školního roku vždycky vybaví náš školní dvůr. Jak děti přicházejí do školy a jak poprvé přijdou prvňáčci. Já se opravdu na ty děti těším. Těším se samozřejmě i na kolegy, ale ty už vidím v přípravném týdnu.

S jakými pocity se vám tenhle obraz školního dvorku pojí? Je tam tedy převážně radost?

No, stoprocentně. Já mám tu svoji práci opravdu rád. Přestože jsem si původně tohle povolání nevybral a byl jsem po studiích dlouhou dobu mimo školství, tak nějakou souhrou různých náhod jsem nakonec tady. Ta práce mě baví a těším se do ní.

Co podle vás nejčastěji prožívají první školní den školáci?

Jak kdo. Pro prvňáčky je to zlomový okamžik. Málokdo si uvědomuje, že je to velké vykročení a velká změna v životě – jak pro děti, tak pro jejich rodiny. Od té doby nám vlastně trošku vzniká po zbytek života nějaká povinnost.

My se jim to snažíme zprostředkovat velice přátelsky a s láskou. A tím, že jsme malá škola, se scházíme na našem dvorku, kde je i nějaké kulturní vystoupení. Já tam představuji, kdo bude kterou třídu učit, a prvňáčky představíme celé škole. Zatleskáme jim, dostávají i nějaké dárky a pak odcházejí do první třídy.

Je nesmírně důležité vytvořit takový první dojem, aby pro ně škola nebyla spojená se stresem, ale působila přátelsky a ukázala se jim jako cesta, která pro ně může být něčím příjemným a objevným. Když se to učitelům podaří takto zprostředkovat, mohou děti získat celkem dobrý start ke vzdělání.

To byli prvňáčci. A co třeba šesťáci, kteří po pěti letech odcházejí na druhý stupeň?

To je další velká změna. Ony po většinu těch pěti let mají množinu kantorů, která není velká, a ti se k nim snaží chovat láskyplně. Najednou přecházejí do prostředí velkých škol nebo na jiný stupeň, kde jsou jiní učitelé a starší spolužáci. Dnes už si školy tuhle změnu uvědomují a snaží se na ni děti připravit, například prostřednictvím různých seznamovacích aktivit, aby se nové kolektivy poznaly a děti přechod dobře zvládly.

No a středoškoláci, tam už je to úplně jinak, tam už je každý sám za sebe, to už je jiný příběh. Ale já nejsem středoškolák, tak to nechám na někom jiném, povolanějším. (smích)

Přestože se pedagogové snaží tuto velkou změnu dětem zpříjemnit, pro některé děti může nástup nebo návrat do školy představovat velkou psychickou zátěž a vyvolávat úzkost. Jak s tím ve škole pracujete?

Samozřejmě máme školní psycholožku, ale je to také o spolupráci s rodiči. Škola musí hned od začátku rodiče přesvědčit o tom, že nejsme nepřátelé, ale partneři. Že nám záleží na tom, aby jejich dětem – tomu nejdražšímu, co doma mají – bylo ve škole dobře a byly tu šťastné.

Když se vrátíme k prvňáčkům, pro některé z nich ta změna byla náročná. Jejich maminky ale přišly, komunikují to s námi, řešíme to. Učitelky mají určité metody a zároveň se dětí ptáme, jak se jim tu líbí: „Co se ti nelíbilo? Co ti vadilo?“

Mnohdy zjistíme, že to ani není školou. Dítě je ve škole rádo, jen se mu ten den něco nelíbilo třeba proto, že mělo špatný sen nebo se s někým pohádalo. Učíme je tak komunikovat svoje pocity a tím, že se o nich společně bavíme, se většinou ukáže, co se doopravdy děje.

Jak mohou rodiče rozpoznat skryté projevy úzkosti u dítěte?

Samozřejmě v rámci komunikace, pokud jim dítě dokáže odpovědět. Záleží ale také na věkové kategorii. U dětí, které to ještě neumějí tak dobře popsat, to můžete poznat třeba na náladě nebo stylu písma. Určitých změn si můžeme všimnout třeba i v dětské kresbě. A může si toho všimnout i rodič.

Dítě najednou začne dělat něco, co se vymyká jeho běžnému chování. Někdy je ale velmi těžké změnu rozpoznat, obzvlášť v rodinách, kde spolu nejsou zvyklí komunikovat a není tam vytvořen ten bezpečný prostor a důvěra.

Co mohou rodiče dělat pro to, aby mezi nimi a dítětem vznikl bezpečný prostor, ve kterém bude chtít mluvit o tom, co prožívá?

Ti ambiciózní rodiče nejsou v práci osm hodin, jsou tam deset dvanáct hodin. Přijdou domů, mají rychle udělat nějaké jídlo, vyřešit nákupy, složenky, organizaci. Do toho jim dítě něco ukazuje, oni odpoví třeba „jo jo, šikulka“ a znovu se vrací do toho kolotoče. Nakonec vytuhnou u nějakého pořadu.

A ta pikosekunda, kterou věnují svému dítěti, nestačí. Je potřeba s ním opravdu trávit čas – a nejen tak, že s ním děláte domácí úkoly. Vezměte ho ven, dělejte spolu nějakou činnost, snažte se objevovat jeho talenty. Dát mu najevo, že si jeho schopností všímáte, ceníte si jich a máte ho rádi takové, jaké je. Ale univerzální recept na to neexistuje. Každý člověk je jiný, každý příběh je jiný.

Když se očekávání mění v tlak

Co často bývá tím největším zdrojem úzkosti?

Můžou to být nároky a přílišná očekávání, kladení velkých cílů a pak strach ze selhání.

Kdo má ta očekávání? Rodiče, učitelé, nebo samy děti? Kdo vytváří prvotní tlak na děti a jejich výsledky?

Základ je podle mě většinou v rodině.

Proč to podle vás rodiče dělají? Co tím sledují?

Protože společnost to chce. Celá společnost vás žene k výsledku. Společnost se pořád za něčím žene. My jsme opustili ten projekt „šťastný život v pralese“, kde mají holé zadky a jsou rádi, že si něco uloví, ale jsou spolu a jsou šťastní. Vsadil bych se, že šťastnější než my.

My dnešní dobu poměřujeme bohužel hodně materií a k ní se dostaneme, když jsme úspěšní. Anebo máme štěstí a vyhrajeme ve sportce. (smích)

Pořád se za něčím ženeme. A v Praze je tohle ještě umocňováno. Je to honba za tím mít se dobře. Ten svět je o penězích a hodnotí se neustále penězi. Ony jsou důležité, ale nesmí se pro vás stát v životě smyslem.

Existuje vůbec nějaká cesta ven z tohohle paradigmatu?

Jakmile se pro vás peníze stanou smyslem, tak tomu podlehnete. A společnost tomu hodně podléhá. Z toho pak vznikají ta očekávání: „Aby ses učil, abys tohle, abys tamto…“

A ta změna podle mě tkví v tom: „Přijmi sebe takového, jaký jsi.“ Tak můžeš být šťastný, protože si plníš své sny, využíváš své možnosti a můžeš prožít svůj vlastní úspěšný život.

Co si myslíte o názoru, že vytváříme generaci „sněhových vloček“ – dětí bez odolnosti, které nic nevydrží? Není to spíš tak, že se jako společnost měníme a více si dovolujeme naslouchat skutečným pocitům a potřebám dětí? Že je „nezadupáváme“, ale více o nich mluvíme?

Ta generace je samozřejmě jiná, křehčí, ale v žádném případě není špatná. Je kreativní a žije v jiné době s jiným zadáním. Možná neumí přežít v lese tak dobře jako my, ale umí si poradit s výzvami dnešní doby.

Souhlasím s vámi, že pozornost, forma komunikace, prožívání i vnímání se výrazně změnily. A to s sebou možná přináší i aspekty, o kterých se tu spolu bavíme. Ale je to v každém případě dobře. Jen se nesmíme dostat do druhého extrému.

Spíš bychom si měli uvědomit a nastavit si, kam chceme děti v životě dovést. Chceme, aby z nich byly samostatné osobnosti, které si budou umět v životě poradit.

Myslíte, že se někteří rodiče do toho druhého extrému dostali? Do bodu, kdy děti zahrnují přílišnou péčí, staví je na piedestal a „zametají“ jim cestu vlastním životem?

Byla doba, kdy se nám dítě trošku „zbožštilo“ a veškeré centrum pozornosti se vrhlo na něj. Dnes už se to trochu obrací, protože si rodiče začali uvědomovat, že to dětem vlastně škodí. Ony potom vykročí do svého života a nejsou na něj připravené. Čekají na ně velká úskalí, a ne každý se s nimi dokáže vyrovnat.

Co jsou ty výzvy dnešní doby, se kterými si tato generace umí poradit a o kterých jste mluvil?

Udržet důstojný a kulturní život v Evropě. A teď bychom se mohli dostat do velkých politických témat a tam asi nechceme. (smích)

Nicméně tato generace víc vnímá ekologické souvislosti, protože se jí to dotýká. Zároveň je to generace, která si chce víc užívat, nechce se obětovat. Chce žít, nechce přežívat. A díky tomu bude měnit svět kolem sebe a myslím si, že bude i zodpovědná.

Teď nemá ambice ani potřebu sedět na vrcholu a řídit svět, ale ona tam dozraje. A já doufám, že naše generace jim to stihne předat, aniž bychom tady něco zásadně pokazili.

Často slýchám, že jsou dnešní děti velcí individualisté a nejsou schopné – nebo jen velmi obtížně – spolupracovat s ostatními. Je to pravda?

Bylo období velkého individualismu, to souvisí s filozofií doby, která tu byla. Ale my musíme spolupracovat, abychom tu zůstali jako lidstvo. To je celospolečenský, celosvětový úkol. Lidé se proto musí setkávat, propojovat a spolupracovat.

A ve škole je to takřka nezbytnost. Dobří kantoři tohle učí. Učí děti spolu mluvit a uvědomovat si: „Ano, tady jsem já, tohle jsem já, mám své názory, ale musím vyjít i s ostatními.“ Musí se naučit spolupracovat na nějakém společném úkolu. Společné tvoření je někam povznáší a dobrá škola na to dbá.

Kdo pečuje o ty, kteří pečují o děti?

Jakou nejhorší větu může kantor říct školákovi, i když to s ním myslí dobře?

Ty jo… (povzdech) To se přiznám, že nevím. (smích) Určitě by ho ale neměl nijak dehonestovat. To kantor nesmí udělat.

Samozřejmě i kantor může někdy selhat, nešťastně něco říct, ale vždycky se k tomu může vrátit a napravit to. Může například říct: „Hele, to se ti dneska nepovedlo, ale to nevadí, příště se ti to třeba podaří.“ To je v pořádku.

Ale definitivní věty typu: „Ty seš ten desperát!“ nebo „Z tebe nikdy nic nevyroste!“ – v takovém případě by se měl kantor zamyslet. Sám nad sebou a vlastním životem, možná i svým dětstvím.

Co si myslíte o tom, že by měli někteří – možná všichni – kantoři absolvovat psychoterapeutický nebo sebezkušenostní výcvik?

Stodvacetiprocentní souhlas. Ano.

Proč je to podle vás tak důležité?

Abychom těm dětem začali víc rozumět. Abychom na ně netlačili a nesvazovali do těch šněrovaček. A moje motivace, když jsem šel do výcviku já, byla, že jsem chtěl jednak vzdělat sám sebe, ale taky, že jsem chtěl poznat sám sebe. Takže já jsem pro, aby ti lidé, třeba i v té zkrácené verzi – například tříleté – toto prožili. Oni se totiž začnou na ty děti dívat úplně jinak.

Dalo by se tedy říct, že učitel, který lépe zná sám sebe, svoje možnosti i limity, může být pro děti také autentičtějším vzorem a lépe je podporovat v hledání jejich vlastní cesty?

Souhlas. To tam napište! (smích)

A kdo by ten výcvik měl financovat?

Kdyby to financoval stát, tak by se pěkně prohnul. Ale měly by se na to hledat prostředky a zdroje, nebo vytvořit nějaké programy, aby to ti kantoři opravdu absolvovali.

A co celková psychická podpora učitelů – workshopy, vzdělávací programy zaměřené na duševní zdraví nebo možnost terapie hrazené ze školních prostředků?

Možnost využít prostředky na terapii tu byla, ale ty fondy se „řízly“ a zdroje nejsou. Bohužel. Jiná otázka je také to, jestli je tolik kvalitních lidí, kteří by tím kantory dokázali provést.

Já jsem přesvědčen, že bychom tímto způsobem školství ozdravili, kdybychom učitelům pomohli. Vyzkoušejte si v některých školách učit čtyřicet let. Někteří žáci dokážou být velmi krutí.

Já bych byl pro, aby se ministerstvo zamyslelo a hledalo způsoby, jak s kantory v tomhle směru pracovat. Firmy to dělají. Bojují s vyhořením zaměstnanců. Nemám pocit, že by české školství koncepčně pracovalo například s vyhořením učitelů a s pomocí těm, kteří jsou jím ohroženi.

Mluvil jste o potřebě předcházet vyhoření učitelů. Jakou roli by podle vás mohla hrát možnost delšího pracovního volna – například několikaměsíčního nebo ročního sabbaticalu, se kterým se můžeme setkat i v zahraničí?

To je například i v USA. Já bych to klidně nařídil a mělo by to být opravdu nějaké období, během nějž by měl kantor nabrat síly. Takže ano, dovedu si to představit, jen se na to musí najít nějaký vhodný ekonomický nástroj.

Teď by mohl někdo namítnout, proč by se učitelům mělo poskytovat další volno, když mají volné víkendy a dva měsíce prázdnin. (smích)

To máte pravdu. Ale my víme, že to nejsou dva měsíce. Jsou nějaké přípravné týdny a podobně. A navíc, já, když se bavím s některými kantory, tak se dozvídám, že oni stejně během těch

prázdnin absolvují nějaké kurzy a dovzdělávají se. A v rámci vlastního rozvoje. Takže to takové úplné volno není.

Jak zůstat dobrým učitelem i po letech

Jak tedy zvládnout školní rok bez vyčerpání a větších karambolů?

Každý musí mít svůj volný čas a najít si ho v osobním životě. Že si jdu zacvičit, jedu na kolo, jdu na ryby, šiji, jsem na zahradě, nebo jen ležím a koukám do zdi, na nějaký obraz nebo do dálky do přírody.

Zkrátka najít si chvíle, kdy se věnujete jen sami sobě, nebo jste s někým, s kým je vám dobře. Na chvíli zapomenout na to, že je tady nějaká 5. B. Žít svůj život, neobětovat ho.

Pořád hledat, z čeho mít v kantořině radost. Z maličkostí. Nenechat se otrávit. Nevyvolávat nesmyslné války.

A také nemít strach z toho, že když už to opravdu potřebuji, dojdu si za odborníkem – psychologem, terapeutem, psychiatrem. A v neposlední řadě se nebát přijít za svým ředitelem, říct mu, že mám nějaké starosti, podělit se o ně a říct třeba i to, že potřebuji pomoc.

Máte nějakou radu, jak zůstat i po mnoha letech učení dobrým kantorem a neztratit blízkost ke svým žákům?

Hm… Když jsem měl promoce, náš rektor měl takový dlouhý proslov, což k tomu samozřejmě patří. A já jsem tam došel k poznatku, že vlastně nic nevím, že jsem teprve na začátku. A školství je neustálá cesta vzdělávání. Takže moje rada je pořád hledat cesty a odpovědi. Neustále se vzdělávat a nespokojit se s tím, co vím teď, protože svět jde kupředu.

Pro mě je proto velkou výzvou pro společnost nezapomínat na to, že ve škole vlastně vychováváme člověka. Škola je vzdělávací a výchovná instituce a myslím si, že akcent jde primárně na vzdělání a vědění. Neměli bychom ale zapomínat ani na výchovu a vztahy. Cítím, že škola má velkou možnost pozitivně ovlivňovat i to, jak se k sobě jako společnost chová.

A mít děti rád a mít o ně upřímný zájem. Protože ony to vycítí.

‍