Práce s agresí v postmoderně aneb Byl jednou jeden mlýn
Agrese není člověk. Příběh o tom, co se změní, když se přestaneme ptát „co je špatně“ a začneme „co se děje“.
Byl jednou jeden mlýn
Byl jednou jeden mlýn, a byl zvláštní tím, že ho mlynář nechal zbudovat v lese u protékajícího potoka. Mlynáři se ale nedařilo, to je také nápad, stavět mlýn v lese. Opustila ho mlynářka, a tak po čase, když se zase jednou opil, nechal mlýn mlýnem a s lahví v ruce z lesa odešel.
Mlýn běžel dál. A protože z něj zmizeli lidé, začala se kolem mlýna motat zvířátka. Některá byla neohrabaná, o to víc však zvědavá. Čas od času se u mlýna ráchala a mlýnské kolo je stáhlo a potlouklo. Sešla se tedy lesní rada a rozhodla, že kolem mlýna postaví plot s varovnými cedulemi. Ovšem červené nápisy „Pozor, zlý mlýn“ zvědavosti neubraly, obzvlášť u mláďat, která zákazy přitahovaly.
I se stalo, že mlýn některá z nich poranil. Rada tedy vytvořila oddělení v lesním špitále a soví hlídku, která měla mlýn střežit. Stálo je to mnoho úsilí.
Jednou zavítala do lesa kmotra Liška. Zvířátka zrovna řešila, že mlýn stále zraňuje – a že by ho možná měli zničit. Liška se ale zeptala:
„Napadlo už někoho jít si promluvit s mlýnem samotným?“
Když přestane mlýn mlít
Po úvodním váhání se Liška vypravila k mlýnu a řekla mu:
„Poslyš, Mlýne. Ty si tu běžíš, ale tvoje kolo čas od času pěkně namele některému ze zvířátek. Co ty na to?“
Mlýn odpověděl:
„Zvířátka mě štvou, jak mě pořád oplocují a odhání. No ale já toho klidně nechám, jen nevím jak.“
Po rozhovoru Liška mlýnské kolo zastavila. Ploty zmizely, hlídky se zrušily a místo strachu přišly pikniky. Zvířátka se opět koupala beze strachu.
Agrese není identita
Kromě slabosti pro bajky chci tímto příběhem ilustrovat, že násilí vzniká ve vztazích.
Izolace násilníků a represivní opatření jsou často méně účinná než zapojení samotného „mlýna“ do řešení.
Tedy: ptát se nikoli „co je špatně s tímto člověkem“, ale „co se děje“.
Narativní terapie odlišuje člověka od problému.
Agresor ≠ problém. Problémem je agrese. Tento posun mění roli terapeuta i klienta – ze soupeřů se stávají spojenci proti společnému problému.
Vztek máme všichni
Vztek nebo chuť ublížit pociťujeme občas všichni.
Jenže většina lidí ví, co je zastaví – pravidla, svědomí, hodnoty, vztahy. Právě tady je potřeba začít rozhovor.
Institucionální označení jako „patologický násilník“ nebo „agresivní psychopat“ neříkají nic o skutečných důvodech.
Neříkají nic o vztazích, hodnotách, životní historii člověka. A především: nepřinášejí cestu ke změně.
Hledání hodnot
Narativní terapie považuje hodnoty za středobod, skrze který lze člověku navrátit kontrolu nad životem.
A k hodnotám se dostaneme jedině rozhovorem.
I u „mlýnů“ je tak užitečnější posadit se k nim a bavit se o tom, jak sami vnímají svůj příběh.
Než jen dál stavět ploty a šířit varovné nálepky, na které stejně nikdo dlouhodobě nedá.
Mgr. Lucie Svojítková
Psychoterapeutka
