Co je psychoterapie, kdo ji může vykonávat a proč je v ní důležitější respekt k jedinečnosti klienta než univerzální pravdy.
Psychoterapie je oficiálně definována jako „léčba psychologickými prostředky“.
Tato definice je však podle MUDr. Kunertové zcestná a nedostatečná – není totiž jasné, co ty „psychologické prostředky“ vlastně jsou. Psychoterapie využívá specifické techniky – verbální (např. dotazování, naslouchání, rekapitulování) i neverbální (práce s dechem, tempem řeči aj.), ale i prostředí a vztah mezi terapeutem a klientem.
Nejde jen o „léčbu“ v užším slova smyslu.
Psychoterapie má širší záběr – ovlivňuje nejen symptomy, ale i kvalitu prožívání, vztah k sobě i okolí, schopnost naplňovat potřeby a žít v souladu s hodnotami.
„Psychoterapii bych definovala jako rozhovor terapeuta s klientem vedený za účelem dosažení duševní pohody a schopnosti ovlivňovat vlastní život.“
Ve zdravotnictví jsou pravidla jasnější – psychoterapii může vykonávat lékař (obvykle psychiatr) nebo klinický psycholog s výcvikem.
Mimo zdravotnictví ale působí mnoho dalších odborníků s odpovídajícím psychoterapeutickým výcvikem.
Psychoterapeutický výcvik trvá minimálně pět let a zahrnuje 700 hodin výuky, sebezkušenosti a supervizí.
ČAP (Česká asociace pro psychoterapii) navíc požaduje supervize i po skončení výcviku a celoživotní vzdělávání.
První sezení je věnováno dojednání tzv. kontraktu.
Klient přichází s očekáváním, terapeut vyhodnocuje, co může nabídnout. Dohodnou se také na pravidelnosti, délce spolupráce, platbě a dalších praktických aspektech.
Terapeut se vymezuje vůči očekávání typu „předepíše mi léky“ nebo „poradí mi“.
Léky předepisuje psychiatr, diagnózy stanovuje psycholog. Terapeut nabízí prostor pro změnu – nikoli hotové návody.
Další sezení se již opírají o navázaný vztah a konkrétní témata.
Klient ví, co může očekávat. Důvěra mezi oběma roste.
Základní podmínkou je absolvovaný výcvik a pravidelné supervize.
Supervize pomáhá terapeutovi reflektovat vlastní slepé skvrny a neprojektovat své příběhy do příběhů klienta.
Dobrý terapeut slibuje málo, ale pracuje poctivě.
Pokud někdo nabízí „zaručené“ výsledky nebo rychlá řešení, je na místě opatrnost.
„Kromě výcviku je důležité, aby se terapeut neustále vzdělával a nezamrzl v rutinních postupech.“
Postmoderní přístup odmítá jednu univerzální pravdu.
Upřednostňuje pluralitu názorů a alternativní přístupy ke světu i k terapii.
„Více pohledů je lepší než jeden.“ – Gregory Bateson
Cílem není vnutit klientovi naše porozumění, ale být zvědavý na jeho vlastní významy.
Doptávání samo o sobě je silný terapeutický nástroj. Nehledáme správnou metodu, ale cestu, která dává smysl právě tomuto klientovi.
Léky mohou být užitečné – ale pouze dočasně a s mírou.
Psychoterapie má potenciál přinést změnu trvalejší, protože aktivuje vnitřní zdroje klienta. Mozek si umí sám vytvářet podpůrné látky – jen to chce čas a úsilí.
Pandemie byla výzvou k přehodnocení životního stylu.
Přinesla příležitost hledat smysluplnou náplň, osvobodit se od konzumního přemýšlení.
„Uvěřili jsme, že štěstí spočívá v tom, kolik si užijeme. Ale štěstí je v tom, co má smysl.“
Klíčem k duševní pohodě je nevěnovat strachu více pozornosti, než je nutné.
Žít, jak jen to jde normálně, hledat cesty, jak být aktivní, pomáhat si, neztrácet spojení s ostatními.
Jednatelka společnosti, psychoterapeutka, psychiatryně, lektorka vzdělávacích programů spoluautorka výcviku Terapie v postmoderně