Pandemii se nejlépe přizpůsobili zdravě egoističtí lidé

Olga Kunertová má za sebou víc jak 25letou praxi v oblasti psychoterapie. Zajímá se zejména postmoderními přístupy k psychoterapii, které také vyučuje. Jejím hlavním zájmem je uznání psychoterapie jako samostatného oboru, proto se angažuje v České asociaci pro psychoterapii. Založila Psychoterapeutické centrum Gaudia, neziskovou organizaci PROGaudia z.ú. a je také odbornou garantkou společnosti Terap.io, která se věnuje online psychoterapii. Právě rozšíření odborné pomoci do online prostoru nabývá v posledních měsících na důležitosti.

Jaká je dostupnost psychoterapie v České republice?

Psychoterapie je ze zdravotního pojištění hrazena jen úzké skupině odborníků, kterých je v Česku asi tisíc.
Proto lidé, kteří by toto léčení potřebovali, často čekají měsíce – i v Praze. V méně osídlených oblastech je situace ještě horší.

Vedle toho působí v celé ČR minimálně stejně velký počet odborníků poskytujících psychoterapii na přímou platbu. Dělají tutéž práci, ale pojišťovny jim ji neproplácí.
Pro lidi s nižšími příjmy je tak psychoterapie těžko dostupným luxusem. Navíc ani „placení“ terapeuti nejsou dostupní všude. Online terapie tuto nedostupnost do určité míry řeší.

Pokud tomu dobře rozumím, psychoterapie je hlavně o mluvení s pacientem?

Přesně tak.
Je to hlavně způsob, jak pomoct člověku nahlédnout své trable z jiného úhlu. Jak zpracovat zážitky a traumata, jak se adaptovat na různé životní situace – běžné i krizové, jako byla pandemie.

Jak jsme zvládli pandemii?

Někteří lidé to zvládli velmi dobře.
Pak jsou tady ti úzkostnější, kteří trpí pocity strachu a obav, nebo jsou osamělí. Pro ně to bylo velice náročné.

Proč se někteří dokázali adaptovat rychle?

Přizpůsobili se lidé, kteří jsou zdravě egoističtější.
Byli schopní si najít výhody pro sebe, využít čas a neřešit, že někdo může být v ohrožení. Lidi, kteří jsou víc nastaveni na sociální empatii, se více strachovali, měli potřebu pomáhat a často se tím vyčerpávali.

Lze vůbec říct, který přístup je lepší?

Nevím, co je správné řešení, ale důležité je vědět, proč se nějak rozhoduji.
Abych měla možnost výběru a svobodu říct si, kdy už toho mám dost, kdy se budu chránit a hlídat si hranice. A to platí nejen pro odborníky.

Důležité bylo neskákat na rétoriku médií,
která o pandemii mluvila pomalu jako o válce. Bylo potřeba udržet si nadhled. Ti, co se nechali strhnout zpravodajstvím, byli asi ti nejvíc úzkostní – i když se jim nic nedělo, měli pocit, že končí svět.

Zkratky v léčení nefungují

Až třicet procent Čechů má psychické problémy, ale léčí se jen třetina z nich.
Je otázkou, zda pandemie někoho „popostrčila“, aby vyhledal odborníka. Mnozí lidé řeší své problémy s kamarády na pivu nebo víně. To je asi nejběžnější způsob.

Psychoterapie u nás stále není dostatečně v povědomí.
Lidé si často myslí, že terapeut jim poradí, co mají dělat. Ale psychoterapie je o odvaze nahlédnout do sebe, přemýšlet o sobě a měnit se. Ne každý je ochoten slyšet, že se nezmění svět, ale oni sami.

Je možná nějaká zkratka?

Lidé často raději sáhnou po lécích.
Na všechno si vezmete prášek – na spaní, na úzkost, na únavu… Je to rychlé, ale neřeší příčinu. Psychoterapie není rychlá, vyžaduje úsilí, ale funguje dlouhodobě.

Samota internetu

Online terapie má svá specifika.
Terapeut nemůže klientovi zařídit bezpečný prostor – je to na něm. Musí si zajistit soukromí, klid, rušení dětmi nebo hlukem. V pracovně se o tohle stará terapeut.

Klient může být v online terapii otevřenější.
Za počítačem se cítí chráněněji, nestydí se, vypustí věci dřív než při osobním kontaktu. Terapeut ale musí klienta někdy i brzdit – aby to nebylo příliš rychlé a destruktivní.

Musí se to dít postupně.
Nahlížet za rohy, stavět nové mentální opory. Jinak se člověk může sesypat.

Cítí se klient v určitém smyslu anonymně?

Ano – podobně jako v online diskusích.
Člověk si troufne víc. Ale ne vždy je to ku prospěchu věci.

Chybí zájem o druhé

Největší výzvu vidím ve stylu života a nárocích dnešní doby.
Jsme zahlceni informacemi, každý den nějaká výzva. Mnozí se nechají strhnout, makají, ale ztrácí kontakt s tím, proč to dělají. Výsledkem je frustrace, vyčerpání a deprese.

A co sociální sítě?

Žijeme víc ve virtuálním světě a méně se skutečnými lidmi.
Chybí přirozené vztahy, komunita. Nevíte, kdo žije nad vámi. Nezajímá vás to. A vy nezajímáte jeho. To prohlubuje pocit osamocení.