Jak je to s dopady na psychiku po koronavirové krizi

Škod materiálních – ale nejen to. To, co mě jako psychiatra zajímá nejvíce, jsou škody na duševním zdraví.

Neblahé prognózy o tom, že s koronavirovou nákazou jistě vzroste počet úzkostných a depresivních diagnóz, se objevily v médiích prakticky ve stejném okamžiku jako COVID sám. Je ta obava oprávněná?

Z počátku to bylo pro většinu lidí něco jako zlý sen. Postupně se někteří aklimatizovali, začali si užívat neobvyklého volna a času s rodinou. Jiní řešili hlavně praktické nároky, které na ně celá situace měla. Jak se to celé protahovalo, přibývalo lidí, na které negativně dopadaly důsledky vládních opatření. Přicházeli o obživu, o sociální kontakty a další věci, které pro ně byly důležité. Obživu a ekonomické dopady se pokouší vláda nějak řešit. Dopady izolace ne.

Ztráta sociálního kontaktu však není jen nepříjemná okolnost. Potřebujeme být propojeni s lidmi, abychom cítili, že jsme naživu. Jsme sociální bytosti. Teprve sdílení s druhými nám umožňuje prožívat sebe sama, svoji identitu, tedy být lidmi.

A tak se není co divit, že vládní zákaz vyburcoval lidi k nebývalé aktivitě. Přímý kontakt nahradily různé skupiny, kde jsme po whatsappu či facebooku sdíleli vtípky i nabídky pomoci. Takové fenomény jako výroba roušek, zpívání z balkonů nebo tleskání lékařům by nedávno zemřelému filozofovi Zygmundu Baumanovi možná vyrazily dech.

Možná jsme na to měli více času. Možná se ukázalo, že věci, které vypadají jako nejdůležitější na světě, až tak důležité nejsou. Spoustu věcí, o kterých jsme si mysleli, že se bez nich svět zboří, jsme museli ze dne na den opustit. A ejhle – svět se nezbořil.

To neznamená, že to leckoho nebolelo. Bolelo a pravděpodobně ještě bolet bude. Ale společně sdílená nepřízeň osudu nás možná udělala ohleduplnějšími a schopnějšími soucitu. Jenže jak dlouho to vydrží?

Vyplavou dopady teprve teď?

Věci se pomalu vracejí do normálu. Některé děti začaly chodit do školy, otevřely se obchody, dokonce už můžeme i ke kadeřnici. Dopady na psychiku lidí možná ale teprve vyplavou.

Zvykli jsme si mluvit o depresi v souvislosti s každou duševní nepohodou. Jenže to je spíš společenský nešvar než cokoli jiného.

Mnozí lidé jsou a budou nešťastní – přišli o obživu, o důležité vztahy. Jiní jsou naštvaní, píší vulgárnosti na internet nebo žalují stát. Ale to není úzkost v klinickém smyslu.

Depresi jako nemoc musíme odlišit od reakce na nepříznivé okolnosti, ztrátu smyslu nebo nemožnost seberealizace. Psychiatři jsou nicméně nuceni rozdávat diagnózy účelově – jinak by nemohli práci vykázat pojišťovnám.

Diagnóza má ale i jiné konsekvence – je stigmatizující, a navíc vede k tomu, že emoční bolest je zploštěna a ignorována: „on je přece nemocný“. To je přesný opak toho, co by člověk v bolesti potřeboval.

Co z toho plyne?

Neumožníme-li lidem léčit svoji bolest bez diagnózy, tahle „deprese“ se možná opravdu rozšíří. A může se stát epidemií s horšími důsledky než samotný virus.

Psychická podpora pro lidi zasažené krizí je nesmírně důležitá. Mnozí skutečně trpí. Ale nedefinujme to jen jako nárůst psychopatologie – to je nefér. Ukazuje to na nedostatky systému péče.

Dostupnost psychoterapie by neměla být podmíněna psychiatrickou diagnózou. Psychoterapie má hluboký preventivní smysl. Přináší úlevu, možnost sdílení, posiluje kompetence – a to je přesně to, co teď potřebujeme.