Byl jednou jeden mlýn, a byl zvláštní tím, že ho mlynář nechal zbudovat v lese u protékajícího potoka. Mlynáři se ale nedařilo, to je také nápad, stavět mlýn v lese.

Opustila ho mlynářka, a tak po čase, když se zase jednou opil, nechal mlýn mlýnem a s lahví v ruce z lesa odešel.

Mlýn běžel dál. A protože z něj zmizeli lidé, začala se kolem mlýna motat zvířátka. Některá byla neohrabaná, o to víc však zvědavá. Čas od času se u mlýna ráchala a mlýnské kolo je stáhlo a potlouklo. Sešla se tedy lesní rada a rozhodla, že kolem mlýna postaví plot s varovnými cedulemi. Ovšem červené nápisy „Pozor, zlý mlýn“ všude kolem na zvědavosti neubraly, obzvláště u mláďat, která zákazy spíš přitahovaly, a tak občas tajně v potoce u mlýnského kola dováděla. Co čert nechtěl, také některá z nich mlýn nehezky poranil. I sešla se opět Lesní rada a shledala, že je třeba vytvořit speciální oddělení v lesním špitále a soví jednotku, která bude hlídat mlýn, aby se k němu nikdo nepřibližoval a všechno je to stálo velmi mnoho úsilí a energie.

Jednou zavítala do lesa kmotra Liška. Zvířátka právě řešila, že se to sice děje mnohem méně, ale mlýn pořád má své oběti a tak ho zřejmě budou muset do základů zničit, aby se už nic takového nedělo. I přihlásila se Liška na Lesní radě o slovo: „Vidím, co všechno se snažíte dělat, ale napadlo už někoho z vás, jít si promluvit s mlýnem samotným?“ Zvířátka se drbala na hlavách i za ušima, říkala to a zas ono, a proč to nejde a že jim jen ubližuje, tak si nezaslouží jejich pozornost a jedno s druhým, ale když Liška trvala na svém, nakonec zvířátka přiznala, že mlýn ze všech nápadů na řešení dočista vynechala. I zašla Liška k mlýnu, dřepla si na břeh potoka a začala: “ Poslyš, Mlýne. Ty si tu běžíš, ale tvoje kolo čas od času pěkně namele některému ze zvířátek. Co ty na to?“

A mlýn jí odpověděl: “Zvířátka mě štvou, jak mě pořád oplocují a všechny odhání, no ale tak já toho klidně nechám, kmotro Liško. Jenom nevím jak. Moje kolo běží, když se do něj přimotá někdo z obyvatel lesa, nemůžu za to.“

„Hm, hm,“ dumala Liška, “a tvoje kolo běželo vždycky?“

„Pamatuju si,“ zavzpomínal mlýn, “že když býval mlynář unavený, kolo zastavoval. Pak se tady koupala zvířata, lezla po mně a nikdy nic se nestalo.“ Liška povytáhne obočí a ptá se: „No a tobě by nevadilo, kdybych ho taky zastavila?“ Mlýn bez dlouhého přemýšlení řekl, že vlastně ne, popsal jí, kam musí vlézt, co má vytáhnout za klínek, a kolo se zastavilo. Obyvatelé lesa si brzy všimli, že se kolo netočí, nejdřív se změny lekli, ale časem od mlýna zmizely ploty, přestali hlídkovat soví strážci, oddělení v lesním špitále se zrušilo. Za další čas už chodila zvířátka ke mlýnu na pikniky a bez obav se koupala u stojícího kola.

Kromě přiznání se ke slabosti pro bajky a podobenství chci využít vymyšleného příběhu k povzdechnutí nad přesvědčením, že tak jako v onom lese i naše společenské instituce přespříliš ignorují fakt, že k násilí a agresivnímu chování dochází především ve vztazích. Ať už jde o vztahy k druhým lidem, zvířatům, věcem, sobě samému, svým hodnotám, ke všemu ve svém životě se nějak vztahujeme. Izolací násilných osob, zřizováním speciálních institucí a podobnými opatřeními okolo těchto lidí lze jen stěží ve velké míře dosáhnout takového efektu, jako když z nich uděláme rovnocenné aktéry při hledání řešení. Dokud se nebudeme ptát mlýnů na jejich vztah k násilí samotnému, můžeme jen okolo nich stavět ploty, šířit okolo varovné nálepky a podobně. Zcela pochopitelně se pak ale budou cítit osaměle a frustrovaní, což jejich kolo pravděpodobně nezastaví.

Narativní terapie klade důraz na odlišení člověka od problému. Často se lze potkat se zkratkou agresor = problém, ale problémem není člověk, ale agrese. Na první pohled rozdíl nemusí být vidět, neboť se nám takové zkratky v myšlení vryly pod kůži, ale když se s klientem dobereme dohody, že problémem jsou agrese a násilí, nikoli on jako člověk, v tu chvíli nestojíme proti sobě navzájem, ale na jedné lodi jako spojenci se společně vydáváme na cestu k vypořádáním se s potížemi. Nezřídka respektující přístup vyvolává u klientů překvapení a hodně narušuje, ne-li přímo bourá jejich odmítající přednastavení.

A může se velmi dobře stát, že začneme při terapii zjišťovat, že jde třeba také o spravedlnost vyžadujícího člověka, spolehlivého kolegu v práci, někoho, kdo už se dávno učí svůj vztek zvládat, a tak dále. Podaří-li se nám rozsvítit pozitivní části jeho identity, obohacujeme příběh daného člověka o sobě samém alternativou vůči problému. Mnohdy zjistíme, že si sám jen neuvědomil, co všechno už dokázal ve snaze vyhýbat se problému.

Je třeba si uvědomit, že vztek, agresi nebo chuť někomu ublížit pociťujeme občas všichni. Jen nám něco brání ji dokonat v akt agrese. A v tom většina lidí vidí obrovský rozdíl mezi sebou a těmi, kteří pro ránu nejdou daleko. Považuji za prospěšné mít na paměti, že označení jako „patologický násilník“, „agresivní psychopat“, „násilná trestná činnost“ a podobně, jsou odcizená institucionální označení, která neříkají nic o tom, proč se člověk násilí dopouští, jeho hodnotách a vztazích, které mu fungují a které ne, případně jestli sám neprožil fyzický nebo psychický útlak, který jeho okolí nevidí a instituce horko těžko rozlišují. O hodnotách člověka je možné bavit se úplně s každým. Narativní psychoterapie považuje hodnoty za jedno z ústředních témat, přes které se dá člověku vrátit kontrola nad jeho životem. Ovšem toho se nedá patrně dosáhnout jinak, než rozhovorem. I v případě mlýnů tedy považuji za užitečnější posadit se k nim a bavit se s nimi o tom, jak sami vnímají svůj příběh, než si nalhávat, že bludný kruh izolace a vnější kontroly něco vyřeší jen proto, že jsme si na něj zvykli.

Mgr. Lukáš Kutek
Člen týmu Gaudia