Jak se lidé adaptovali na nové podmínky v době pandemie, víme vůbec, kdo žije vedle nás a jaké jsou největší výzvy dneška nejen pro duševní zdraví?

Olga Kunertová má za sebou víc jak 25letou praxi v oblasti psychoterapie. Zajímá se zejména postmoderními přístupy k psychoterapii, které také vyučuje. Jejím hlavním zájmem je uznání psychoterapie jako samostatného oboru, proto se angažuje v České asociaci pro psychoterapii. Založila Psychoterapeutické centrum Gaudia, neziskovou organizace PROGaudia z.ú. a je také odbornou garantkou společnosti Terap.io, která se věnuje online psychoterapii. Právě rozšíření odborné pomoci do on-lin prostoru nabývá v posledních měsících na důležitosti.

Jaká je dostupnost psychoterapie v České republice?

Problém je, že psychoterapie je ze zdravotního pojištění hrazena jen úzké skupině odborníků, kterých je v České republice asi tisíc. Proto lidé, kteří by toto léčení potřebovali, stojí frontu. I v Praze se čeká několik měsíců. Když má někdo opravdu závažnou diagnózu, třeba schizofrenii, je pro psychoterapeuta opravdu náročný klient. A těch psychoterapeut nemůže mít moc. Což je vlastně další problém. Tito (kliničtí) psychoterapeuti přijímají nové klienty jen zřídka a to mluvím o Praze, ne o oblastech méně osídlených jak lidmi, tak odborníky. Vedle toho působí v celé ČR minimálně stejně velký počet odborníků, poskytujících psychoterapii na cash, dělají v podstatě tutéž práci, ale pojišťovny jim ji neplatí. Pro lidi, kteří si to nemohou dovolit, je tak psychoterapie těžko dostupným luxusem. Navíc, ani ti „placení“ terapeuti nejsou dostupní všude. On-line terapie tak její nedostupnost do určité míry řeší.

Pokud tomu dobře rozumím, psychoterapie je hlavně o mluvení s pacientem.

Přesně tak. Je to hlavně způsob, jak pomoct člověku nahlédnout své trable z jiného úhlu. Jak zpracovat zážitky a traumata, jak mu pomoct adaptovat se na různé situace v životě. Ať už běžnější, nebo třeba vyloženě krizové, jako byla pandemie.

Jak jsme zvládli pandemii

Byli lidé schopní adaptovat se na nové podmínky posledních měsíců?

Někteří to zvládli velmi dobře. Pak jsou tady ti úzkostnější, kteří trpí pocity strachu a obav, nebo jsou osamělí. Pro ně to bylo velice náročné.

Proč se někteří lidé dokázali adaptovat na tak složité podmínky poměrně rychle?

Přizpůsobili se lidé, kteří jsou zdravě egoističtější a byli schopní si najít výhody pro sebe, využít čas a neřešit, že někdo může být v ohrožení. Lidi, kteří jsou víc nastaveni na sociální empatii, se více strachovali a více starali, měli potřebu pomáhat a často se tím vyčerpávali.

Lze vůbec říct, který přístup je lepší?

Nevím, co je to správné řešení, ale myslím si, že vždy je důležité být si vědom toho, že se nějak rozhoduji a proč to dělám. Abych měla možnost výběru a svobodu říct si, kdy už toho mám dost, budu se chránit a hlídat si hranice. A to platí nejen pro odborníky.

Důležité bylo neskákat na rétoriku médií, která o pandemii mluvila pomalu jako o válce. Bylo potřeba udržet si nadhled a nepodlehnout tomuto virtuálnímu tlaku. Ti, co se nechali strhnout zpravodajstvím, byli asi ti nejvíc úzkostní. I když se jim nic nedělo, měli pocit, že končí svět.

Zkratky v léčení nefungují

Až třicet procent Čechů má podle statistik psychické problémy, ale léčí se jenom třetina z nich. Je možné, že pandemie postrčí zbytek k tomu, aby vyhledali odborníky?

Nevím, jestli je možné očekávat takovou souvislost. Lidé řeší psychické problémy různě, buď s kamarády na pivu, nebo s kamarádkami na víně. To je asi nejběžnější způsob.

Psychoterapie u nás není natolik v povědomí, aby se vědělo, že mluvení vás opravdu může zbavit psychických problémů. Lidi mají představu, že jim někdo poradí, co mají dělat. Ale o tom psychoterapie není. Je o odvaze k tomu, aby člověk nahlédl sám do sebe, přemýšlel o sobě a snažil se dělat věci jinak. Aby neočekával, že se změní jeho okolí. To není pro každého lákavá nabídka. (smích)

Je možná nějaká zkratka?

Lidé spíš slyší na to, že všechno se dá řešit léky. Na všechno si vezmete prášek, na spaní, na úzkost, na únavu… To je okamžité, rychlé řešení. Psychoterapie není rychlá a vyžaduje od člověka úsilí. Kvůli tomu není úplně populární, ale na rozdíl od léků funguje dlouhodobě. Není to jenom o tom, že symptomy na nějakou dobu potlačíte, řeší se takříkajíc jádro pudla.

Samota internetu

Jak to probíhá v online podobě, kdy chybí fyzická přítomnost nebo pozorování neverbálních projevů?

Má to svá specifika. Pro klienta nemůžete zařídit bezpečný prostor, je to na něm. Musí si zařídit místnost, kde nebude rušen, kde mu bude dobře. Aby mu tam nelezly děti, aby nebylo slyšet za dveře apod. Když máte klienta ve své pracovně, o tohle se postaráte a on o tom vůbec nemusí přemýšlet.

Rozhovor samotný probíhá podobně, klient je někdy možná otevřenější a může to probíhat rychleji, protože se za počítačem cítí trošku víc chráněný. Nestydí se a vypustí ze sebe věci, které by při fyzickém kontaktu přiznal třeba o několik měsíců později. Na to musí být terapeut připravený a někdy klienta trochu brzdit, aby to nepřehnal a úplně se nerozsekal.

Aby měl čas si věci přebudovat a ne to brát tak, že je všechno jen špatně. Musí se to dít postupně, nahlížet za rohy a něco mentálního naopak vystavět, aby se člověk měl o co opřít. Když si to všechno rozbije, může se sesypat.

Cítí se tak klient v určitém smyslu anonymně? Jako třeba v online diskusích, kdy lidé píšou i to, co by normálně nikdy neřekli.

To je podobný fenomén. Člověk si troufne víc, ale ne vždy je to ku prospěchu věci.

Chybí zájem o druhé

Jaké jsou vlastně dnes největší výzvy v oblasti duševního zdraví?

Největší výzvu vnímám ve stylu života a nárocích, které jsou na nás kladeny. Žijeme v hrozně náročném prostředí, jsme zavaleni informacemi, všechno se nás týká a všude je nějaká výzva. Je daleko větší nápor na to rozhodovat se a volit a nenechat se zahltit. Mnozí lidé se nechají zavalit výzvami a hrozně makají. Tím ztrácí kontakt s tím, proč to dělají a o co jim vlastně jde. Už se jenom ženou. Člověk se vyčerpává a nedosáhne uspokojení. A to nejen z práce, ale všech činností, které dělá. Poté je nespokojený se životem, upadá do deprese.

A co sociální sítě, které nahrazují skutečný kontakt?

Žijeme víc ve virtuálním světě a daleko méně se skutečnými lidmi. Máme méně skutečné opory a přirozených přátelských vztahů. Úplně zmizel komunitní život. Teď se musí vytvářet uměle a některé organizace se o to snaží. Ale přirozená pospolitost, kdy lidé věděli jeden o druhém a byli schopní a ochotní si pomoct, to už dnes skoro není. Nevíte, kdo žije v domě nad vámi a nezajímá vás, čím ten člověk žije a co potřebuje. A vy nezajímáte jeho. To prohlubuje pocit osamocení.