Aneb jak může psychoterapeut pomoci v situaci opravdové krize?

 

Přečtěte si článek do časopisu Jóga dnes od MUDr. Olgy Kunertové, psychiatričky a psychoterapeutky Centra Gaudia

 

Výkladový slovník:

 

Když terapeut říká: „Myslím, že váš negativní přístup k ničemu dobrému nepřispěje.“ Nemyslí tím, že by vám přál, abyste byl na COVID testech co nejdříve pozitivní.

 

Být pozitivní, získalo v posledních měsících překvapivě negativní konotaci. Je to hezký protimluv, nicméně být „pozitivní“ může být méně hezké. A to, i když člověk přímo neonemocní.

 

Mít strach z toho, že vás někdo nakazí, že to může být i někdo blízký, to je velmi nepříjemné. Máme tendenci si sundávat roušku na znamení důvěry. Psychologické důvěry. Jenže ta imunologická s tím nemá co dělat. Jak se s tím popasovat? Už nevíte komu věřit.

 

A když jste to zrovna vy, kdo obdrží zprávu o pozitivitě vašeho testu… Je to trochu šok. Co teď? Máte opravdu hlásit, s kým jste se v posledních dnech potkali a „sundali jste si roušku“? Jak moc jim zkomplikujete život? Budou se na vás zlobit? Měli jste to vědět? Mohli jste to vědět, že jste nakaženi? Tak obvoláváte potenciální další nakažené s tím, abyste je informovali a tak trochu s prosbou, jestli byste je mohli „prásknout“. Být za práskače je strašný, ale na druhou stranu, jestli to takhle výběrově řeší všichni, jak pak má to trasování fungovat?

 

Všemi medii je nám vtloukáno do hlavy, že se máme chovat odpovědně. V různé míře nás to všechny štve, protože nás to omezuje. Když ale vidíme „spoluobčana“ v tramvaji, jak má roušku jen tak pod nosem nebo nedej bože jí… Už by většina z nás naskočila do role kontrolního orgánu a začala zde kázat morálku. A pak budeme tajit kontakty? Nic moc příjemného tahle dilemata!

 

Další šok přijde, když po vás začne partnerka všechno dezinfikovat. Všechno, čeho se dotknete, je potenciální hrozbou. Odstěhovala vás na matraci k záchodu, protože s vámi odmítá spát v ložnici. Ano, je to rozumné opatření, Prymula by jí to nejspíš schválil, ale co to dělá s vaším vztahem? Co to dělá s psychikou, když bazální důvěra v toho nejbližšího není najednou možná?

 

Mnoho článků a rádoby poraden v nejrůznějších médiích se nás snaží uchlácholit tvrzením, že současná situace má i své pozitivní důsledky. Proklamuje laciné rady typu:

 

  • Využijte volný čas pro to, co jste vždycky chtěli, ale nikdy jste se k tomu nedostali
  • Máte nečekanou příležitost k tomu, abyste se zastavili, věnovali se vlastnímu rozvoji.
  • Trh se pročistí, ekonomika nakopne… anebo ne?

 

Houby, mnozí z nás prožívají těžké chvíle. A to nejenom z důvodu ekonomických, protože jsme existenčně ohroženi.  Nejenom protože nám sebrali veškerou zábavu. Máme konečně více času, ale s blízkými a kamarády se fyzicky nesmíme pořádně potkávat. Pandemie resp. opatření s ní spojená útočí na to nejdůležitější, na pocit svobody rozhodování, na sebehodnotu, na bazální důvěru v to, že se věci nakonec vyvinou nějakým pozitivním směrem.  Že to nakonec nějak dobře dopadne.

 

Nihil sine sole (Nic není bez Slunce), stojí psáno. Podobnými citáty, jež dávají příležitost k zamyšlení se nad smyslem a pomíjivostí lidského života, se mnozí pokoušeli potěšit své blízké na novoročních přáních, která si zvykneme již léta vzájemně posílat.

 

Jenže vůdcové selhávají a možná jim jde víc o moc než o to, aby někomu pomohli, epidemiologové tápou… Co je na tom pozitivního, prosím vás?

 

Možná si teď říkáte, co s tím vším má společného psychoterapie?

 

Mezi lidmi panuje jedna zvláště oblíbená pověra, že na spokojenost má člověk nárok a někdo to má zařídit. Tato pověra je velmi podporována médii, jen zkuste spočítat, kolikrát jste už slyšeli v televizi, že „máte nárok na péči“ nebo něco podobného. Jak na to na té Nově proboha přišli? Tohle přesvědčení umí být opravdovým prokletím. Vede lidi k tomu, aby místo hledání způsobu, jak životní obtíže zvládnout, neplodně bádali nad tím, kdo za to může. Nahrávají tak novodobým populistickým spasitelům, kteří slibují, že si na viníky došlápnou. Také patříte k těm, co se takhle lacino nechají vodit za nos?

 

Když se všechno mění, je možné to brát jako pohromu nebo jako šanci. Psychoterapie nám pomůže nečinit svůj pocit štěstí závislý na okolnostech. Nevěřit slepě ani hlasům pro ani proti, ale zvažovat různé možnosti, jak se k situaci postavit. Být flexibilní. Přijmout nezměnitelné, najít si vlastní způsob, jak to přetavit v nový začátek.

 

To, že potřebujeme ke štěstí blahobyt, je prostě mýlka, pověra, kec… Pravdou je, že když žijeme v blahobytu, nudíme se. Bohatství si nevážíme anebo se celé dny zabýváme strachem o něj, z toho nekouká smysluplné počínání. Člověk potřebuje vyvíjet nějakou smysluplnou činnost, stává se notně nervózním, když nemá do čeho píchnout.

 

Teď máme spoustu příležitostí. Jen se nebát je uplatnit.