Mediace se objevuje v poslední době v nabídce různých poradenských zařízení, nabízejí ji rovněž státní instituce, zejména manželským párům.

Výjimkou není ani nabídka mediace konfliktů na pracovišti. Co to záhadné slovo vlastně znamená? Namísto teoretických definic, dovolte jeden příklad ze života.

Úvodem krátce o tom, jak zpravidla vzniká konflikt: Představte si, že přijdete po dlouhé a vyčerpávající práci domů, kde na vás čeká vaše milovaná manželka s dětmi. Těšíte se domů, ze všeho nejvíc na chvíli, kdy se natáhnete na chvíli na kanape, dočtete si konečně dnešní noviny a dáte si trochu piva. Pozdravíte se se svou milovanou, políbíte všechny děti a zamíříte bezmyšlenkovitě k ledničce, kde se ovšem žádné pivo nenachází a tak logicky následuje otázka „Miláčku, ty jsi nekoupila pivo?“ a co následuje? Rozpoutá se peklo. („Sotva přijdeš domů, hned prudíš….“ „Pivo, to je jediný, co tě zajímá….“ „Jednou bys taky mohl nakoupit ty, ubohou ženskou necháš vláčet se s flaškama…“ apod.). Vy se snažíte, vyděláváte, dřete, s láskou se vracíte domů, zasloužil byste si jistě trochu vděku a uznání a přitom…

Z pohledu vaší ženy to však vypadá poněkud odlišně. Je na všechno sama. Do školky, ze školky, pak honem domů, cestou ale ještě nakoupit, Radečkovi se chce čurat, Andulku málem pokousal ten otravný sousedovic pes, a soused na ni byl ještě hrubý. Odpoledne úklid, prádlo, vaření, domácí úkoly… a když konečně manžel přijde večer domů, očekává, že převezme na chvíli štafetu, umyje aspoň nádobí, nebo vysvětlí Radečkovi matematiku a on se místo toho hrne rovnou k ledničce a když tam nenajde, co hledá, dělá dusno.

Těžko soudit, kdo ze zúčastněných má pravdu. Konflikt se vyznačuje právě tím, že každý má svoji verzi. Oba se cítí být v právu. Mají pocit, že je to ten druhý, kdo si pořád začíná. Každý z dvojice se cítí být nedoceněn a zraňován, což mu brání se na věc podívat z nadhledu, chápat chování toho druhého jinak, než jako útok.

Dvojice obvykle nevyhledávají pomoc po jedné hádce, přicházejí většinou v situaci, kdy TO začalo v jejich vztahu převládat. Když už To vytlačilo všechno, co bylo původně hezké, proč spolu partneři kdysi začali žít nebo proč se vzali. Jeden na druhého už se přestali těšit, už se jen obávají, kdy TO zase přijde. A ono TO skutečně přichází čím dál tím častěji, zabralo TO veškerý prostor, vzalo TO oběma náladu. Už není chuť si povídat, důvěra zmizela v nenávratnu.

Mediátor chápe konfliktní situaci jako nekonstruktivní komunikační vzorec, v němž je důvěra nahrazena ďábelskou jistotou zaběhnutého způsobu vzájemného hovoru. Oba už zpravidla přesně vědí, co ten druhý řekne, jak a z čeho partnera obviní, čím mu ublíží… a taky jak to co nejúčinněji vrátit. Každý vidí příčinu v tom druhém, cítí se znehodnocován a ponižován, navíc to vnímá od druhého jako záměrnou zákeřnost a ve svých očích právem očekává omluvu a změnu partnerova chování. Má-li se něco změnit k lepšímu, musí začít on. Takové očekávání je ovšem marné a přináší jenom nová zklamání a tak se začarovaný kruh roztáčí pořád znovu a znovu.

Úlohou mediátora není najít viníka, rozsuzovat partnery nebo u nich diagnostikovat skrytou patologii ani hledat správné řešení jejich konfliktu. Jeho práce směřuje k zastavení onoho začarovaného kruhu a k obnovení důvěry mezi partnery, která pak dovoluje obnovit jiné, funkčnější komunikační mechanismy.

Zkusím vám přiblížit prostředky, jaké k tomu mediátor používá. Předně se důrazně odmítne k začarovanému kruhu připojit, odpovídat na otázky partnerů, směřující k ospravedlnění sebe sama a k očernění toho druhého. S každým z nich si však může důvěrně popovídat o tom, co prožívá, jaké má potřeby, co mu ubližuje apod. Otevírá prostor i pro předpoklady různých souvislostí, neboť nikdo z nás nereaguje pouze na to, co se zrovna děje, ale to, jak vnímáme aktuální situaci je do značné míry ovlivněno našimi dosavadními zkušenostmi, představami o tom, jak to na světě chodí, přesvědčením o tom, jak se věci mají dít správně a proč.

Příkladem může být příběh Davida a Hany. Počátek svých potíží datují zhruba do doby, kdy David přišel o svůj podnik, ve kterém se realizoval a vydělával relativně dost peněz. Zrazen svými spolupodnikateli rezignoval a stáhnul se poněkud do pasivity. Hana se stala ve svých očích jedinou osobou, která je schopná se postarat o rodinu. Očekávala, že se David zapojí do péče o domácnost, když nechodí do práce.

David se místo toho zahloubával do rozvah o svém dalším možném podnikání. Nechápal, proč ho Hana obtěžuje takovými požadavky, jako jsou nákupy, dělání úkolů s dětmi nebo úklid… dělá si pořádek ve svých věcech, to bude nějakou dobu trvat a ona je nervózní, že se hrabe v papírech, prý místo pořádné práce.

Hana se pod vlivem stresu z toho, že nebude z čeho splácet hypotéku, vrhla do vlastního podnikání. Založila si realitní agenturu. Domnívala se, že si zaslouží obdiv za svoji odvahu. Potřebovala od Davida podporu a on se místo toho zlobil, že použila jejich finanční rezervy pro sebe.Domníval se, že finanční rezerva, kterou za ty roky, kdy se mu dařilo, vytvořil, poslouží do jeho nových začátků. Měla by se mu omluvit. Ona se ale evidentně necítila provinile. Místo toho mu pořád něco vyčítala.

Momentálně se Hana cítí být okolnostmi hnána k větší a větší aktivitě, všechno je na ní. Očekává, že se David konečně probere a začne jí pomáhat. Půjde někam do práce nebo aspoň přebere starosti o domácnost. David se cítí být Hanou převálcován, vyšachován. Ponižuje ho, že ona úspěšně podniká a dává mu tím najevo, že s ním už nepočítá. Člověk má pro ni zřejmě hodnotu jenom když vydělává. Řeší to tím, že uniká z domu na chalupu, realizuje se její rekonstrukcí. Doufá, že Hana by mohla ocenit aspoň to, ale to se neděje. Oběma jim dochází trpělivost. V obou roste zoufalství.

Na prvním sezení s mediátorem dostali oba zúčastnění prostor pro to, aby o svých představách a přesvědčeních mohli povídat bez toho, aby je za to někdo kritizoval nebo jim oponoval. Podařilo se identifikovat nepřítele. Je to Amok, který je čas od času oba popadne. Vyšlo ale také najevo, že jsou v jejich vztahu pořád momenty, kdy si cení jeden druhého, kdy je mezi nimi pohoda a kdy to klape. A to na společných výletech do přírody. David zde má svoji nezaměnitelnou roli, může zde uplatnit své znalosti o přírodě a tábornické schopnosti. Hana zde cítí jeho oporu a přirozeně ho respektuje. Přitom zde má i ona svoji úlohu – plánuje trasy. Když jsou na společném výletě, amok na ně nemůže.

Řečeno odborným jazykem – podařilo se externalizovat problém a zmapovat jeho vliv na život páru. Identifikovali jsme také jejich silné stránky, kterými jsou schopni amok dostat pod kontrolu. Zbývá motivovat oba partnery ke spolupráci v boji proti externalizovanému „amoku“ a rozšířit oblast působení jejich zdrojů i na situace, kdy se zatím cítí bezmocní. Všichni cítíme někdy zranění a v sebeobraně používáme mechanismy, které zase zraňují ty druhé. A to nás dostává do slepé uličky. Proto je užitečné učit se sdělovat své pocity druhému co možná nejzřetelněji mluvit o svých potřebách. Tato „výuka“ je také součástí konzultací s mediátorem. Stává se zárodkem nových komunikačních způsobů, kterými je problém ochromován. Současně jsou partneři vedeni k rozvzpomínání se na jiskřivé momenty soužití, které svědčí tom, že se dokáží problému ubránit a mohou jeden druhému důvěřovat. Budují společně budoucnost nových lidí, schopných ubránit se problému, citlivě reagovat na potřeby druhého a říkat si o své.

Mediátorem jsou pak vedeni k tomu, aby ověřovali účinnost nových komunikačních způsobů v praxi. Tím, že se množí pozitivní zkušenost s tím druhým, zlepšuje se i samotný vztah. Mediační postupy jsou popsány na příkladu manželského páru, lidé se však dostávají do podobných konfliktních situací nejen v rodinných ale i v pracovních vztazích, ať už jde o vztah společníků firmy, kolegů na pracovišti, vztazích nadřízený – podřízený… Každý vztah má svoje specifika, ale jedno mají společné, vždy jsou v něm účastni lidé se svými silnými i slabými stránkami, představami, očekáváními a potřebami. Mediace proto může pomoci nejen zachránit manželství nebo zprůchodnit komunikaci mezi příbuznými, přispívá také efektivitě společné práce a tím i k zisku organizací a firem.

MUDr. Olga Kunertová, listopad 2009