Tak nám snad končí doba koronavirová. Aspoň teda její první fáze. Bůhví kolik jich ještě bude. Každopádně je to příležitost k bilancování a sčítání škod. Škod materiálních ale nejen to. To, co mě jako psychiatra zajímá nejvíce, jsou škody na duševním zdraví.

Neblahé prognózy o tom, že s koronavirovou nákazou jistě vzroste počet úzkostných a depresivních diagnóz, se objevily v médiích prakticky ve stejném okamžiku jako COVID sám. Je ta obava oprávněná?

Z počátku to bylo pro většinu lidí něco jako zlý sen. Postupně se někteří aklimatizovali, začali si užívat neobvyklého volna a času s rodinou. Jiní řešili hlavně praktické nároky, které na ně celá situace měla. Jak se to celé protahovalo, přibývalo lidí, na které negativně dopadaly důsledky vládních opatření. Přicházeli o obživu, o sociální kontakty a další věci, které pro ně byly důležité. Obživu a ekonomické dopady se pokouší vláda nějak řešit. Dopady izolace ne.

Ztráta sociálního kontaktu však není jen nepříjemná okolnost. Potřebujeme být propojeni s lidmi, abychom cítili, že jsme naživu. Jsme sociální bytosti. Teprve sdílení s druhými nám umožňuje prožívat sebe sama, svoji identitu, tedy být lidmi. A tak se není co divit, že vládní zákaz vyburcoval lidi k nebývalé aktivitě. Přímý kontakt nahradily různé skupiny, kde jsme po whats-upu či facebooku sdíleli vtípky ale i nabídky pomoci. Takové fenomény jako výroba a distribuce amatérsky vytvořených roušek, zpívání a hraní na balkónech či dvorcích nebo tleskání lékařům by nedávno zemřelému filozofovi Zygmundu Baumanovi, autoru proslulé knihy Tekutá modernita, podle všeho vyrazily dech. Možná jsme na to měli více času. Možná se ukázalo, že věci, které vypadají, že jsou nejdůležitější na světě, až zas tak důležité nejsou. Spoustu věcí, o kterých jsme si mysleli, že se bez nich zboří svět, jsme ze dne na den museli opustit. A ejhle, svět se nezbořil… Místo toho jsme trávili čas na skypu s rodinnými příslušníky či kamarády, které jinak vídáme jen občas. A dokonce některé z nás i začalo zajímat, jak je starým a opuštěným lidem v našem sousedství, jestli něco nepotřebují.

To neznamená, že to leckoho nebolelo. Bolelo a pravděpodobně ještě bolet bude. Ale společně sdílená nepřízeň osudu nás možná udělala ohleduplnějšími a schopnějšími soucitu. Jenže jak dlouho to vydrží?

Věci se pomalu vracejí do normálu, některé děti začaly chodit do školy, otevřely se obchody a dokonce už můžeme i ke kadeřnici… Dopady na psychiku lidí možná ale teprve vyplavou. Máme ovšem v takovém případě hovořit o úzkostných či depresivních poruchách?

Zvykli jsme si mluvit o depresi v souvislosti s každou duševní nepohodou, s každou rozladěností, s každou situací, kdy nejsme právě happy a cool. Jenže to je spíš společenský nešvar než cokoli jiného.

Mnozí lidé jsou a budou vysloveně nešťastní, protože přišli o obživu, nebo o jiné důležité věci. Jiní jsou naštvaní, píší vulgárnosti na internet nebo žalují stát. Nemůžeme se ani ubránit obavám z dalšího vývoje, které nás samozřejmě zúzkostňují. Ale to není úzkost v psychopatologickém smyslu.

Depresi jako nemoc musíme odlišit od reakce lidské psychiky na nepříznivé okolnosti, nemožnost seberealizace, ztrátu smyslu existence, sociální vyloučení apod. Psychiatři jsou nicméně nuceni rozdávat diagnózy účelově, protože jinak by svoji práci nemohli vykázat pojišťovnám. Kdo nedostane diagnózu, nemá nárok na odbornou pomoc. Rozdáváme diagnózy, abychom mohli léčit. A tak se ta prognóza nejspíš naplní.

Diagnóza má ale i jiné konsekvence – je degradující, omezuje svého nositele a navíc vede k tomu, že emoční bolest je paradoxně normalizována. „On je přece nemocný, takže není potřeba zkoumat důvody té bolesti.“ Vede to k lhostejnosti, ignorování, nezájmu… Tedy přesně k opaku toho, co by dotyčný potřeboval.

Neumožníme-li lidem léčit svoji bolest, aniž by byli diagnostikováni, tak se nám pravděpodobně rozšíří tahle „deprese“. Může se stát epidemií s mnohem horšími dopady než koronavirus sám.

Psychická podpora pro lidi postižené aktuální situací je nesmírně důležitá. Mnozí totiž důsledky situace reálně trpí. Nedefinovala bych ale problém nárůstem psychopatologie, to je k těm lidem nefér. Spíše to ukazuje na nedostatky systému poskytování péče. Dostupnost psychoterapie by neměla být podmíněná psychiatrickou diagnózou. Psychoterapie má neodiskutovatelný smysl preventivní. Přináší lidem úlevu, možnost sdílet svoje příběhy a pocity, obrací jejich pozornost na to, co zvládají a umí, aby ty zkušenosti mohli ve stávající situaci lépe využít.

 

MUDr. Olga Kunertová, psychiatryně, psychoterapeutka

Ředitelka a spoluzakladatelka organizace PRO Gaudia z.ú.,
majitelka a ředitelka Psychoterapeutického centra Gaudia a vzdělávacího Gaudia Institutu,
Členka výboru ČAP (České asociace pro psychoterapii)
odborná garantka Terap.io

Kontakt: kunertova@gaudia.cz, tel. 603 267 514