Zůstaňme pozitivní

Aneb jak může psychoterapeut pomoci v situaci opravdové krize?

 

Přečtěte si článek do časopisu Jóga dnes od MUDr. Olgy Kunertové, psychiatričky a psychoterapeutky Centra Gaudia

 

Výkladový slovník:

 

Když terapeut říká: „Myslím, že váš negativní přístup k ničemu dobrému nepřispěje.“ Nemyslí tím, že by vám přál, abyste byl na COVID testech co nejdříve pozitivní.

 

Být pozitivní, získalo v posledních měsících překvapivě negativní konotaci. Je to hezký protimluv, nicméně být „pozitivní“ může být méně hezké. A to, i když člověk přímo neonemocní.

 

Mít strach z toho, že vás někdo nakazí, že to může být i někdo blízký, to je velmi nepříjemné. Máme tendenci si sundávat roušku na znamení důvěry. Psychologické důvěry. Jenže ta imunologická s tím nemá co dělat. Jak se s tím popasovat? Už nevíte komu věřit.

 

A když jste to zrovna vy, kdo obdrží zprávu o pozitivitě vašeho testu… Je to trochu šok. Co teď? Máte opravdu hlásit, s kým jste se v posledních dnech potkali a „sundali jste si roušku“? Jak moc jim zkomplikujete život? Budou se na vás zlobit? Měli jste to vědět? Mohli jste to vědět, že jste nakaženi? Tak obvoláváte potenciální další nakažené s tím, abyste je informovali a tak trochu s prosbou, jestli byste je mohli „prásknout“. Být za práskače je strašný, ale na druhou stranu, jestli to takhle výběrově řeší všichni, jak pak má to trasování fungovat?

 

Všemi medii je nám vtloukáno do hlavy, že se máme chovat odpovědně. V různé míře nás to všechny štve, protože nás to omezuje. Když ale vidíme „spoluobčana“ v tramvaji, jak má roušku jen tak pod nosem nebo nedej bože jí… Už by většina z nás naskočila do role kontrolního orgánu a začala zde kázat morálku. A pak budeme tajit kontakty? Nic moc příjemného tahle dilemata!

 

Další šok přijde, když po vás začne partnerka všechno dezinfikovat. Všechno, čeho se dotknete, je potenciální hrozbou. Odstěhovala vás na matraci k záchodu, protože s vámi odmítá spát v ložnici. Ano, je to rozumné opatření, Prymula by jí to nejspíš schválil, ale co to dělá s vaším vztahem? Co to dělá s psychikou, když bazální důvěra v toho nejbližšího není najednou možná?

 

Mnoho článků a rádoby poraden v nejrůznějších médiích se nás snaží uchlácholit tvrzením, že současná situace má i své pozitivní důsledky. Proklamuje laciné rady typu:

 

  • Využijte volný čas pro to, co jste vždycky chtěli, ale nikdy jste se k tomu nedostali
  • Máte nečekanou příležitost k tomu, abyste se zastavili, věnovali se vlastnímu rozvoji.
  • Trh se pročistí, ekonomika nakopne… anebo ne?

 

Houby, mnozí z nás prožívají těžké chvíle. A to nejenom z důvodu ekonomických, protože jsme existenčně ohroženi.  Nejenom protože nám sebrali veškerou zábavu. Máme konečně více času, ale s blízkými a kamarády se fyzicky nesmíme pořádně potkávat. Pandemie resp. opatření s ní spojená útočí na to nejdůležitější, na pocit svobody rozhodování, na sebehodnotu, na bazální důvěru v to, že se věci nakonec vyvinou nějakým pozitivním směrem.  Že to nakonec nějak dobře dopadne.

 

Nihil sine sole (Nic není bez Slunce), stojí psáno. Podobnými citáty, jež dávají příležitost k zamyšlení se nad smyslem a pomíjivostí lidského života, se mnozí pokoušeli potěšit své blízké na novoročních přáních, která si zvykneme již léta vzájemně posílat.

 

Jenže vůdcové selhávají a možná jim jde víc o moc než o to, aby někomu pomohli, epidemiologové tápou… Co je na tom pozitivního, prosím vás?

 

Možná si teď říkáte, co s tím vším má společného psychoterapie?

 

Mezi lidmi panuje jedna zvláště oblíbená pověra, že na spokojenost má člověk nárok a někdo to má zařídit. Tato pověra je velmi podporována médii, jen zkuste spočítat, kolikrát jste už slyšeli v televizi, že „máte nárok na péči“ nebo něco podobného. Jak na to na té Nově proboha přišli? Tohle přesvědčení umí být opravdovým prokletím. Vede lidi k tomu, aby místo hledání způsobu, jak životní obtíže zvládnout, neplodně bádali nad tím, kdo za to může. Nahrávají tak novodobým populistickým spasitelům, kteří slibují, že si na viníky došlápnou. Také patříte k těm, co se takhle lacino nechají vodit za nos?

 

Když se všechno mění, je možné to brát jako pohromu nebo jako šanci. Psychoterapie nám pomůže nečinit svůj pocit štěstí závislý na okolnostech. Nevěřit slepě ani hlasům pro ani proti, ale zvažovat různé možnosti, jak se k situaci postavit. Být flexibilní. Přijmout nezměnitelné, najít si vlastní způsob, jak to přetavit v nový začátek.

 

To, že potřebujeme ke štěstí blahobyt, je prostě mýlka, pověra, kec… Pravdou je, že když žijeme v blahobytu, nudíme se. Bohatství si nevážíme anebo se celé dny zabýváme strachem o něj, z toho nekouká smysluplné počínání. Člověk potřebuje vyvíjet nějakou smysluplnou činnost, stává se notně nervózním, když nemá do čeho píchnout.

 

Teď máme spoustu příležitostí. Jen se nebát je uplatnit.

Psychoterapeutka Olga Kunertová: Pandemii se nejlépe přizpůsobili zdravě egoističtí lidé

Perex: Jak se lidé adaptovali na nové podmínky v době pandemie, víme vůbec, kdo žije vedle nás a jaké jsou největší výzvy dneška nejen pro duševní zdraví?

 

Olga Kunertová má za sebou víc jak 25letou praxi v oblasti psychoterapie. Zajímá se zejména postmoderními přístupy k psychoterapii, které také vyučuje. Jejím hlavním zájmem je uznání psychoterapie jako samostatného oboru, proto se angažuje v České asociaci pro psychoterapii. Založila Psychoterapeutické centrum Gaudia, neziskovou organizace PROGaudia z.ú. a je také odbornou garantkou společnosti Terap.io, která se věnuje online psychoterapii. Právě rozšíření odborné pomoci do on-lin prostoru nabývá v posledních měsících na důležitosti.

 

Jaká je dostupnost psychoterapie v České republice?

Problém je, že psychoterapie je ze zdravotního pojištění hrazena jen úzké skupině odborníků, kterých je v České republice asi tisíc. Proto lidé, kteří by toto léčení potřebovali, stojí frontu. I v Praze se čeká několik měsíců. Když má někdo opravdu závažnou diagnózu, třeba schizofrenii, je pro psychoterapeuta opravdu náročný klient. A těch psychoterapeut nemůže mít moc. Což je vlastně další problém. Tito (kliničtí) psychoterapeuti přijímají nové klienty jen zřídka a to mluvím o Praze, ne o oblastech méně osídlených jak lidmi, tak odborníky. Vedle toho působí v celé ČR minimálně stejně velký počet odborníků, poskytujících psychoterapii na cash, dělají v podstatě tutéž práci, ale pojišťovny jim ji neplatí. Pro lidi, kteří si to nemohou dovolit, je tak psychoterapie těžko dostupným luxusem. Navíc, ani ti „placení“ terapeuti nejsou dostupní všude. On-line terapie tak její nedostupnost do určité míry řeší.

 

Pokud tomu dobře rozumím, psychoterapie je hlavně o mluvení s pacientem.

 

Přesně tak. Je to hlavně způsob, jak pomoct člověku nahlédnout své trable z jiného úhlu. Jak zpracovat zážitky a traumata, jak mu pomoct adaptovat se na různé situace v životě. Ať už běžnější, nebo třeba vyloženě krizové, jako byla pandemie.

 

Jak jsme zvládli pandemii

Byli lidé schopní adaptovat se na nové podmínky posledních měsíců?

Někteří to zvládli velmi dobře. Pak jsou tady ti úzkostnější, kteří trpí pocity strachu a obav, nebo jsou osamělí. Pro ně to bylo velice náročné.

 

Proč se někteří lidé dokázali adaptovat na tak složité podmínky poměrně rychle?

Přizpůsobili se lidé, kteří jsou zdravě egoističtější a byli schopní si najít výhody pro sebe, využít čas a neřešit, že někdo může být v ohrožení. Lidi, kteří jsou víc nastaveni na sociální empatii, se více strachovali a více starali, měli potřebu pomáhat a často se tím vyčerpávali.

 

Lze vůbec říct, který přístup je lepší?

Nevím, co je to správné řešení, ale myslím si, že vždy je důležité být si vědom toho, že se nějak rozhoduji a proč to dělám. Abych měla možnost výběru a svobodu říct si, kdy už toho mám dost, budu se chránit a hlídat si hranice. A to platí nejen pro odborníky.

Důležité bylo neskákat na rétoriku médií, která o pandemii mluvila pomalu jako o válce. Bylo potřeba udržet si nadhled a nepodlehnout tomuto virtuálnímu tlaku. Ti, co se nechali strhnout zpravodajstvím, byli asi ti nejvíc úzkostní. I když se jim nic nedělo, měli pocit, že končí svět.

 

Zkratky v léčení nefungují

Až třicet procent Čechů má podle statistik psychické problémy, ale léčí se jenom třetina z nich. Je možné, že pandemie postrčí zbytek k tomu, aby vyhledali odborníky?

Nevím, jestli je možné očekávat takovou souvislost. Lidé řeší psychické problémy různě, buď s kamarády na pivu, nebo s kamarádkami na víně. To je asi nejběžnější způsob.

Psychoterapie u nás není natolik v povědomí, aby se vědělo, že mluvení vás opravdu může zbavit psychických problémů. Lidi mají představu, že jim někdo poradí, co mají dělat. Ale o tom psychoterapie není. Je o odvaze k tomu, aby člověk nahlédl sám do sebe, přemýšlel o sobě a snažil se dělat věci jinak. Aby neočekával, že se změní jeho okolí. To není pro každého lákavá nabídka. (smích)

 

Je možná nějaká zkratka?

Lidé spíš slyší na to, že všechno se dá řešit léky. Na všechno si vezmete prášek, na spaní, na úzkost, na únavu… To je okamžité, rychlé řešení. Psychoterapie není rychlá a vyžaduje od člověka úsilí. Kvůli tomu není úplně populární, ale na rozdíl od léků funguje dlouhodobě. Není to jenom o tom, že symptomy na nějakou dobu potlačíte, řeší se takříkajíc jádro pudla.

 

Samota internetu

Jak to probíhá v online podobě, kdy chybí fyzická přítomnost nebo pozorování neverbálních projevů?

Má to svá specifika. Pro klienta nemůžete zařídit bezpečný prostor, je to na něm. Musí si zařídit místnost, kde nebude rušen, kde mu bude dobře. Aby mu tam nelezly děti, aby nebylo slyšet za dveře apod. Když máte klienta ve své pracovně, o tohle se postaráte a on o tom vůbec nemusí přemýšlet.

Rozhovor samotný probíhá podobně, klient je někdy možná otevřenější a může to probíhat rychleji, protože se za počítačem cítí trošku víc chráněný. Nestydí se a vypustí ze sebe věci, které by při fyzickém kontaktu přiznal třeba o několik měsíců později. Na to musí být terapeut připravený a někdy klienta trochu brzdit, aby to nepřehnal a úplně se nerozsekal.

Aby měl čas si věci přebudovat a ne to brát tak, že je všechno jen špatně. Musí se to dít postupně, nahlížet za rohy a něco mentálního naopak vystavět, aby se člověk měl o co opřít. Když si to všechno rozbije, může se sesypat.

 

Cítí se tak klient v určitém smyslu anonymně? Jako třeba v online diskusích, kdy lidé píšou i to, co by normálně nikdy neřekli.

To je podobný fenomén. Člověk si troufne víc, ale ne vždy je to ku prospěchu věci.

 

Chybí zájem o druhé

Jaké jsou vlastně dnes největší výzvy v oblasti duševního zdraví?

Největší výzvu vnímám ve stylu života a nárocích, které jsou na nás kladeny. Žijeme v hrozně náročném prostředí, jsme zavaleni informacemi, všechno se nás týká a všude je nějaká výzva. Je daleko větší nápor na to rozhodovat se a volit a nenechat se zahltit. Mnozí lidé se nechají zavalit výzvami a hrozně makají. Tím ztrácí kontakt s tím, proč to dělají a o co jim vlastně jde. Už se jenom ženou. Člověk se vyčerpává a nedosáhne uspokojení. A to nejen z práce, ale všech činností, které dělá. Poté je nespokojený se životem, upadá do deprese.

 

A co sociální sítě, které nahrazují skutečný kontakt?

Žijeme víc ve virtuálním světě a daleko méně se skutečnými lidmi. Máme méně skutečné opory a přirozených přátelských vztahů. Úplně zmizel komunitní život. Teď se musí vytvářet uměle a některé organizace se o to snaží. Ale přirozená pospolitost, kdy lidé věděli jeden o druhém a byli schopní a ochotní si pomoct, to už dnes skoro není. Nevíte, kdo žije v domě nad vámi a nezajímá vás, čím ten člověk žije a co potřebuje. A vy nezajímáte jeho. To prohlubuje pocit osamocení.

Návštěva na jiné planetě

Čas od času mi přijde užitečné zavítat tzv. jinam, abych získala nové podněty a pohled zvenku i na svoje vlastní přemýšlení. Je překvapivé, jak různé kultury a zvyky panují na různých planetách, osídlených zdánlivě stejným živočišným druhem, supervizory. Vystoupit z komfortní zóny zavedených mravů abych tak řekla, bývá vítaným dobrodružstvím. Ale ne vždycky se to povede.

 

Nedávno jsem se nechala zlákat na diskuzní fórum o supervizi vedoucích pracovníků. Pozvánka inzerovala diskuzi nad zajímavými tématy. V úvodu zaznělo (a dokonce jsme to dostali i písemně), že máme mluvit za sebe, nezahanbovat, převádět svoje argumenty do pozorovatelného chování a reflektovat svůj slovník… Zásady překvapivě blízké těm, kterými se snažíme řídit „u nás“. Povzbuzena tímto vstupem jsem si dovolila začít klást otázky na to, jak vlastně rozumíme té mlčenlivosti, kterou hrozilo, že přijmeme jako něco, co je samozřejmé a čemu vlastně všichni rozumíme. Následovala však nečekaná palba otázek, kladených nikoli ze zájmu o porozumění mému pohledu na věc, ale zřejmě ve snaze přimět mě porozumět vlastním motivům.

 

To mě vrátilo zpět na zem respektive na planetu, kterou jsem se rozhodla navštívit. Připomnělo mi to, jak rozdílný účel mohou otázky odborníka mít a jak rozdílně také mohou působit na toho, komu jsou kladeny. Imperativ „nahlédni to“ je vlastně dost směšný, když se nad tím člověk zamyslí. Být však jeho příjemcem ve skupině cizích lidí, přizvána původně k diskuzi, zase tak směšné není. Hlavně to není vůbec příjemné.

 

A tak to vlastně pokračovalo celou dobu. Jenom já už jsem se toho účastnila mnohem obezřetněji… Spíš jsem to pozorovala a snažila jsem se porozumět tomu, co se to tam vlastně děje. Palbu podobně zaměřeného dotazování schytávali jiní.

 

Probírali jsme případ nějakého nepřítomného kolegy, který se dopustil té chyby, že přijal nabídku k supervizi vedení v organizaci, kde již supervidoval jeden z podřízených týmů.

 

Ti, kdo se nazývali facilitátoři však žádnou diskuzi k tématu nepřipustili. Každý pokus byl umlčen v zárodku nějakým invazivním vstupem. Zaznívalo spoustu nevysvětlených pojmů a odkazů na něco…, mnoho razantních tvrzení. S některými bych možná i souhlasila, ale poučena úvodní zkušeností z toho, jak rozdílné to může být, když 2 lidé tvrdí na první pohled totéž, potřebovala bych se o tom, jak je to myšleno, dozvědět víc. Na to však nebyl prostor a já už jsem neměla odvahu se jej dožadovat. A tak mi z mnohého zůstal dojem prázdných frází, bez konkrétního obsahu.
Z celého setkání jsem měla nakonec dojem nepříjemného manipulačního procesu. Ten měl účastníky zřejmě přivést k tomu, aby nahlédli svoje mocenské pudy, spasitelské tendence a další nepravosti a nedopouštěli se v důsledku toho podobných bezprecedentních přestupků, jako ten chudák, který byl po většinu času na tapetě, aniž byl vůbec přítomen.

 

Vše se dělo ve jménu etického kodexu supervizora. Ten obsahuje zásady, vyjadřující určitý hodnotový systém, nikoli soupis toho, co se smí a nesmí, jak se s tím setkávám u jiných kodexů. To mi je na něm sympatické. Domnívám se, že způsoby, jakými každý uvádí tento hodnotový systém do praxe, mohou a mají být různé. Lze to však zřejmě chápat i tak, že supervizor si má být schopen příslušné imperativy odvodit sám. Visel tedy nad námi jako jakýsi nevyřčený morální apel, o kterém se rozhodně nediskutuje.

 

Opravdový střet kultur.

 

Nemohu říct, že to nebylo poučné. Znovu jsem si připomněla, jak účinný mocenský nástroj je vědění, neřkuli přesvědčení o vlastní pravdě. Nechat zaznívat nepreferované hlasy, připustit jiný pohled na věc, je velmi riskantní podnik, chápu. Proč ale potom dělat diskuzi, když to riziko nechceme podstupovat?

 

Byla to užitečná, i když ne úplně příjemná návštěva, ale jednou to stačilo.

 

Odešla jsem celá šťastná, že se můžu vrátit na planetu, kde jsou různé názory rovnoprávné a kde se smí i riskovat. Kde není trestné jít do něčeho, co manuály nepopisuji nebo dokonce nedoporučují. Může se to ukázat nešťastnou volbou. Pečlivá reflexe efektu takového počínání však může být i tak oběma stranám nakonec k užitku. Jedinou podmínkou tedy je mít odvahu přiznat, že člověk jednal podle předpokladů, které se ukázaly aspoň v tom konkrétním případě, zcestné.

 

Nechci být ale nespravedlivá. Nemohu bohužel o sobě říct, že nikdy nikomu nic v dobré víře nevnucuji, nepřesvědčuji nikoho o své pravdě. Nakonec tento článek je toho důkazem. Samozřejmě, že bych vás radši pozvala k nám.

 

MUDr. Olga Kunertová, psychiatryně a psychoterapeutka
Ředitelka a spoluzakladatelka organizace PRO Gaudia z.ú.,
majitelka a ředitelka Psychoterapeutického centra Gaudia a vzdělávacího Gaudia Institutu,
členka výboru ČAP (České asociace pro psychoterapii)
odborná garantka Terap.io
Kontakt: kunertova@gaudia.cz, tel. 603 267 514

Jak je to s dopady na psychiku po koronavirové krizi

Tak nám snad končí doba koronavirová. Aspoň teda její první fáze. Bůhví kolik jich ještě bude. Každopádně je to příležitost k bilancování a sčítání škod. Škod materiálních ale nejen to. To, co mě jako psychiatra zajímá nejvíce, jsou škody na duševním zdraví.

Neblahé prognózy o tom, že s koronavirovou nákazou jistě vzroste počet úzkostných a depresivních diagnóz, se objevily v médiích prakticky ve stejném okamžiku jako COVID sám. Je ta obava oprávněná?

Z počátku to bylo pro většinu lidí něco jako zlý sen. Postupně se někteří aklimatizovali, začali si užívat neobvyklého volna a času s rodinou. Jiní řešili hlavně praktické nároky, které na ně celá situace měla. Jak se to celé protahovalo, přibývalo lidí, na které negativně dopadaly důsledky vládních opatření. Přicházeli o obživu, o sociální kontakty a další věci, které pro ně byly důležité. Obživu a ekonomické dopady se pokouší vláda nějak řešit. Dopady izolace ne.

Ztráta sociálního kontaktu však není jen nepříjemná okolnost. Potřebujeme být propojeni s lidmi, abychom cítili, že jsme naživu. Jsme sociální bytosti. Teprve sdílení s druhými nám umožňuje prožívat sebe sama, svoji identitu, tedy být lidmi. A tak se není co divit, že vládní zákaz vyburcoval lidi k nebývalé aktivitě. Přímý kontakt nahradily různé skupiny, kde jsme po whats-upu či facebooku sdíleli vtípky ale i nabídky pomoci. Takové fenomény jako výroba a distribuce amatérsky vytvořených roušek, zpívání a hraní na balkónech či dvorcích nebo tleskání lékařům by nedávno zemřelému filozofovi Zygmundu Baumanovi, autoru proslulé knihy Tekutá modernita, podle všeho vyrazily dech. Možná jsme na to měli více času. Možná se ukázalo, že věci, které vypadají, že jsou nejdůležitější na světě, až zas tak důležité nejsou. Spoustu věcí, o kterých jsme si mysleli, že se bez nich zboří svět, jsme ze dne na den museli opustit. A ejhle, svět se nezbořil… Místo toho jsme trávili čas na skypu s rodinnými příslušníky či kamarády, které jinak vídáme jen občas. A dokonce některé z nás i začalo zajímat, jak je starým a opuštěným lidem v našem sousedství, jestli něco nepotřebují.

To neznamená, že to leckoho nebolelo. Bolelo a pravděpodobně ještě bolet bude. Ale společně sdílená nepřízeň osudu nás možná udělala ohleduplnějšími a schopnějšími soucitu. Jenže jak dlouho to vydrží?

Věci se pomalu vracejí do normálu, některé děti začaly chodit do školy, otevřely se obchody a dokonce už můžeme i ke kadeřnici… Dopady na psychiku lidí možná ale teprve vyplavou. Máme ovšem v takovém případě hovořit o úzkostných či depresivních poruchách?

Zvykli jsme si mluvit o depresi v souvislosti s každou duševní nepohodou, s každou rozladěností, s každou situací, kdy nejsme právě happy a cool. Jenže to je spíš společenský nešvar než cokoli jiného.

Mnozí lidé jsou a budou vysloveně nešťastní, protože přišli o obživu, nebo o jiné důležité věci. Jiní jsou naštvaní, píší vulgárnosti na internet nebo žalují stát. Nemůžeme se ani ubránit obavám z dalšího vývoje, které nás samozřejmě zúzkostňují. Ale to není úzkost v psychopatologickém smyslu.

Depresi jako nemoc musíme odlišit od reakce lidské psychiky na nepříznivé okolnosti, nemožnost seberealizace, ztrátu smyslu existence, sociální vyloučení apod. Psychiatři jsou nicméně nuceni rozdávat diagnózy účelově, protože jinak by svoji práci nemohli vykázat pojišťovnám. Kdo nedostane diagnózu, nemá nárok na odbornou pomoc. Rozdáváme diagnózy, abychom mohli léčit. A tak se ta prognóza nejspíš naplní.

Diagnóza má ale i jiné konsekvence – je degradující, omezuje svého nositele a navíc vede k tomu, že emoční bolest je paradoxně normalizována. „On je přece nemocný, takže není potřeba zkoumat důvody té bolesti.“ Vede to k lhostejnosti, ignorování, nezájmu… Tedy přesně k opaku toho, co by dotyčný potřeboval.

Neumožníme-li lidem léčit svoji bolest, aniž by byli diagnostikováni, tak se nám pravděpodobně rozšíří tahle „deprese“. Může se stát epidemií s mnohem horšími dopady než koronavirus sám.

Psychická podpora pro lidi postižené aktuální situací je nesmírně důležitá. Mnozí totiž důsledky situace reálně trpí. Nedefinovala bych ale problém nárůstem psychopatologie, to je k těm lidem nefér. Spíše to ukazuje na nedostatky systému poskytování péče. Dostupnost psychoterapie by neměla být podmíněná psychiatrickou diagnózou. Psychoterapie má neodiskutovatelný smysl preventivní. Přináší lidem úlevu, možnost sdílet svoje příběhy a pocity, obrací jejich pozornost na to, co zvládají a umí, aby ty zkušenosti mohli ve stávající situaci lépe využít.

 

MUDr. Olga Kunertová, psychiatryně, psychoterapeutka

Ředitelka a spoluzakladatelka organizace PRO Gaudia z.ú.,
majitelka a ředitelka Psychoterapeutického centra Gaudia a vzdělávacího Gaudia Institutu,
Členka výboru ČAP (České asociace pro psychoterapii)
odborná garantka Terap.io

Kontakt: kunertova@gaudia.cz, tel. 603 267 514

Práce s agresí v postmoderně aneb Byl jednou jeden mlýn

Byl jednou jeden mlýn, a byl zvláštní tím, že ho mlynář nechal zbudovat v lese u protékajícího potoka. Mlynáři se ale nedařilo, to je také nápad, stavět mlýn v lese, opustila ho mlynářka, a tak po čase, když se zase jednou opil, nechal mlýn mlýnem a s lahví v ruce z lesa odešel.

 

Mlýn běžel dál. A protože z něj zmizeli lidé, začala se kolem mlýna motat zvířátka. Některá byla neohrabaná, o to víc však zvědavá. Čas od času se u mlýna ráchala a mlýnské kolo je stáhlo a potlouklo. Sešla se tedy lesní rada a rozhodla, že kolem mlýna postaví plot s varovnými cedulemi. Ovšem červené nápisy „Pozor, zlý mlýn“ všude kolem na zvědavosti neubraly, obzvláště u mláďat, která zákazy spíš přitahovaly, a tak občas tajně v potoce u mlýnského kola dováděla. Co čert nechtěl, také některá z nich mlýn nehezky poranil. I sešla se opět Lesní rada a shledala, že je třeba vytvořit speciální oddělení v lesním špitále a soví jednotku, která bude hlídat mlýn, aby se k němu nikdo nepřibližoval a všechno je to stálo velmi mnoho úsilí a energie.

 

Jednou zavítala do lesa kmotra Liška. Zvířátka právě řešila, že se to sice děje mnohem méně, ale mlýn pořád má své oběti a tak ho zřejmě budou muset do základů zničit, aby se už nic takového nedělo. I přihlásila se Liška na Lesní radě o slovo: „Vidím, co všechno se snažíte dělat, ale napadlo už někoho z vás, jít si promluvit s mlýnem samotným?“ Zvířátka se drbala na hlavách i za ušima, říkala to a zas ono, a proč to nejde a že jim jen ubližuje, tak si nezaslouží jejich pozornost a jedno s druhým, ale když Liška trvala na svém, nakonec zvířátka přiznala, že mlýn ze všech nápadů na řešení dočista vynechala. I zašla Liška k mlýnu, dřepla si na břeh potoka a začala: “ Poslyš, Mlýne. Ty si tu běžíš, ale tvoje kolo čas od času pěkně namele některému ze zvířátek. Co ty na to?“

 

A mlýn jí odpověděl: “Zvířátka mě štvou, jak mě pořád oplocují a všechny odhání, no ale tak já toho klidně nechám, kmotro Liško. Jenom nevím jak. Moje kolo běží, když se do něj přimotá někdo z obyvatel lesa, nemůžu za to.“

 

„Hm, hm,“ dumala Liška, “a tvoje kolo běželo vždycky?“

 

„Pamatuju si,“ zavzpomínal mlýn, “že když býval mlynář unavený, kolo zastavoval. Pak se tady koupala zvířata, lezla po mně a nikdy nic se nestalo.“ Liška povytáhne obočí a ptá se: „No a tobě by nevadilo, kdybych ho taky zastavila?“ Mlýn bez dlouhého přemýšlení řekl, že vlastně ne, popsal jí, kam musí vlézt, co má vytáhnout za klínek, a kolo se zastavilo. Obyvatelé lesa si brzy všimli, že se kolo netočí, nejdřív se změny lekli, ale časem od mlýna zmizely ploty, přestali hlídkovat soví strážci, oddělení v lesním špitále se zrušilo. Za další čas už chodila zvířátka ke mlýnu na pikniky a bez obav se koupala u stojícího kola.

 

Kromě přiznání se ke slabosti pro bajky a podobenství chci využít vymyšleného příběhu k povzdechnutí nad přesvědčením, že tak jako v onom lese i naše společenské instituce přespříliš ignorují fakt, že k násilí a agresivnímu chování dochází především ve vztazích. Ať už jde o vztahy k druhým lidem, zvířatům, věcem, sobě samému, svým hodnotám, ke všemu ve svém životě se nějak vztahujeme. Izolací násilných osob, zřizováním speciálních institucí a podobnými opatřeními okolo těchto lidí lze jen stěží ve velké míře dosáhnout takového efektu, jako když z nich uděláme rovnocenné aktéry při hledání řešení. Dokud se nebudeme ptát mlýnů na jejich vztah k násilí samotnému, můžeme jen okolo nich stavět ploty, šířit okolo varovné nálepky a podobně. Zcela pochopitelně se pak ale budou cítit osaměle a frustrovaní, což jejich kolo pravděpodobně nezastaví.

 

Narativní terapie klade důraz na odlišení člověka od problému. Často se lze potkat se zkratkou agresor = problém, ale problémem není člověk, ale agrese. Na první pohled rozdíl nemusí být vidět, neboť se nám takové zkratky v myšlení vryly pod kůži, ale když se s klientem dobereme dohody, že problémem jsou agrese a násilí, nikoli on jako člověk, v tu chvíli nestojíme proti sobě navzájem, ale na jedné lodi jako spojenci se společně vydáváme na cestu k vypořádáním se s potížemi. Nezřídka respektující přístup vyvolává u klientů překvapení a hodně narušuje, ne-li přímo bourá jejich odmítající přednastavení.

 

A může se velmi dobře stát, že začneme při terapii zjišťovat, že jde třeba také o spravedlnost vyžadujícího člověka, spolehlivého kolegu v práci, někoho, kdo už se dávno učí svůj vztek zvládat, a tak dále. Podaří-li se nám rozsvítit pozitivní části jeho identity, obohacujeme příběh daného člověka o sobě samém alternativou vůči problému. Mnohdy zjistíme, že si sám jen neuvědomil, co všechno už dokázal ve snaze vyhýbat se problému.

 

Je třeba si uvědomit, že vztek, agresi nebo chuť někomu ublížit pociťujeme občas všichni. Jen nám něco brání ji dokonat v akt agrese. A v tom většina lidí vidí obrovský rozdíl mezi sebou a těmi, kteří pro ránu nejdou daleko. Považuji za prospěšné mít na paměti, že označení jako „patologický násilník“, „agresivní psychopat“, „násilná trestná činnost“ a podobně, jsou odcizená institucionální označení, která neříkají nic o tom, proč se člověk násilí dopouští, jeho hodnotách a vztazích, které mu fungují a které ne, případně jestli sám neprožil fyzický nebo psychický útlak, který jeho okolí nevidí a instituce horko těžko rozlišují. O hodnotách člověka je možné bavit se úplně s každým. Narativní psychoterapie považuje hodnoty za jedno z ústředních témat, přes které se dá člověku vrátit kontrola nad jeho životem. Ovšem toho se nedá patrně dosáhnout jinak, než rozhovorem. I v případě mlýnů tedy považuji za užitečnější posadit se k nim a bavit se s nimi o tom, jak sami vnímají svůj příběh, než si nalhávat, že bludný kruh izolace a vnější kontroly něco vyřeší jen proto, že jsme si na něj zvykli.

 

Mgr. Lukáš Kutek

Člen týmu Gaudia

Zkušenosti se supervizí ve zdravotnictví

Proč se zdravotníci bojí supervize? A potřebují ji vůbec?

 

Získali spoustu informací ve škole, aby dokázali odhalit správnou diagnózu, příčinu choroby, vždy věděli, co mají dělat. Taky byli vedeni k tomu, že tyto informace jsou a mají být laické veřejnosti nepřístupné. Že jsou to oni, kdo je za zvolený postup odpovědný a pacienta do toho de facto nesmí nechat moc mluvit. V takovém kontextu nutně vnímají supervize jako nějaký dohled nad tím, jestli postupují správně.
V dnešním světě, který je dobou proměny paradigmatu, se však zaměření na příčiny přežilo. Přežil se i mýtus nestranného pozorovatele. Musíme si poradit s tím, že objektivní zhodnocení choroby je de facto nemožné. Věci je potřeba nahlížet z více hledisek a vnímat je v kontextu. Lékaři by měli s pacienty diskutovat a hledat s nimi společnou cestu je uzdravení. To je však nikdo neučil a neučil je ani používat supervizi k vlastní reflexi toho, jak postupují, jak se jim daří s pacienty komunikovat a také ke zvládnutí proměny vlastní role. Zdravotník by měl být svým pacientům partnerem. To je v mnoha ohledech úlevné, ale klade to na profesionály úplně jiné nároky, než na jaké je škola připravila. A v tom jim může pomoci supervize.

 

Zdravotníci, kteří již měli tu příležitost a odvahu do supervize z námi jít, o ní řekli:

Zdravotní sestra Lenka: „Supervize jsem se nejprve bála, nevěděla jsem, co to je, myslela jsem si, že to bude něco jako kontrola naší práce. Místo toho jsem se však mohla beze strachu bavit o problémech v práci, taky o nějakých mých pochybnostech, kdy mě za to nikdo nekritizoval, a ještě jsme došli k nějakému použitelnému závěru. Díky ní jsem si uvědomila, že mám svoji práci ráda a že mi na pacientech záleží (ještě pořád).“

 

Porodní asistentka Andrea: „Supervize je pro mě hlavně o podpoře, posilování mého sebevědomí a taky o nějakém „očištění“a uklidnění se. Supervize mi pomohla si uvědomit, že umím a dobře dělám spoustu věcí, a že je na mě, jak s tím naložím. To mi dodalo energii pokračovat. Taky mi pomáhá rozlousknout situace, se kterýma neumím pohnout, a leží mi v žaludku ještě dlouho.

 

Lékař Zdeněk: „My lékaři jsme často v těžkých situacích s pacienty a jejich blízkými, supervizi vnímám jako nástroj, jak takovou komunikační úlohu zvládat. Musíme se učit přemýšlet o tom, co a jak těm pacientům nebo příbuzným říkáme. Supervize mi pomohla připomínat si, že musíme na léčení koukat také (anebo hlavně) očima pacienta, že jsme tu pro ty pacienty a že je důležité myslet více na pacienty v jejich komplexnosti, nejen jako na „tu koliku na pětce“. Taky jsem si díky supervizi řekl, že primář je jenom člověk.“

 

Mnozí zdravotníci se stejně jako Lenka supervize obávají. Co s tím? Za nejdůležitější pokládáme tyto obavy nepřehlížet, naopak je akceptovat a vytvořit bezpečné prostředí, v němž bude možné o nich otevřeně mluvit. Takto se k supervidovanému připojujeme a současně tím dáváme najevo, že respektujeme jeho nastavení a kontext. Neopomíjet kontext a souvislosti, na to ostatně odkazuje i Zdeněk. V kontaktu se supervidovaným-klientem tedy nesoudíme, nehodnotíme. Snažíme se prostě být partnery a společně propátrávat a zmnožovat možnosti. Nabízíme tak zdravotníkům zážitek protikladný k jejich pracovnímu kontextu, který je uspořádáván prostřednictvím autorit a hierarchie autorit (viz Zdeněk). Při konkrétní práci s klientem nás pak postmoderní přístupy vybízí zaměřit pozornost na schopnosti, dovednosti a zdroje supervidovaného. Takto vedená supervize má podpůrný, zkompetentňující potenciál, umožňující navracet otěže zvládání problému supervidovaného do jeho rukou (viz Andrea). Stejně tak považujeme v supervizi za nosnou práci s hodnotami jedince, tedy s tím, na čem v práci supervidovanému záleží. Reflexe a uvědomování si vlastních hodnot posiluje pracovní identitu dotyčného, propojuje jeho osobní a pracovní kompetence a dodává chuť a motivaci k práci (viz Lenka). Zdeněk zmínil, že důležité je přemýšlet o své práci. V běžném pracovním prostředí není ve zdravotnictví na přemýšlení příliš čas-je to, jako když fotbalista vidí balón a musí pálit, nemůže moc rozjímat o tom, jestli je na to zrovna dobrá chvíle, co si asi pomyslí soupeř, co spoluhráč, jestli náhodou nechtěl pálit on…. O to víc je třeba přemýšlet poté. Přemýšlet o tom, jak a proč s pacienty/klienty jednám, je něco, co bychom měli umět a zejména činit co nejčastěji, ježto takový proces pomáhá budovat prostor pro změnu. V naší terminologii tento proces nazýváme slovem reflektování. Reflektování přináší potřebný úkrok a nadhled, který nám umožňuje jednak uvědomovat si svou pozici-za koho, pro koho, proč tu jsem a jednak nacházet nové cesty. Reflektování je ten stěžejní princip supervize. Postmoderní supervize staví na uvedených principech (reflektování, otevřenost, připojování, partnerství, respekt, kontextuálnost, podpora zdrojů, zkompetentňování, atd.) a zároveň zdravotníky učí tyto principy využívat.

 

Ve zdravotnictví supervize zatím příliš mnoho místa nemá, byť už dnes můžeme říci, že práci zdravotníka nelze redukovat na čistě technickou záležitost. Příběhy, kontexty pacientů i naše vstupují do léčebného procesu, ať chceme nebo ne. Je tedy více než žádoucí pracovat s nimi a využívat je ve prospěch obou. A supervize je k tomu víc než dobrým nástrojem.

 

Mgr. Tereza Janačíková

Členka týmu Institutu postmoderního vzdělávání Gaudia

O komunikaci aneb Jak se domluvit

Schopnost komunikovat je specifická lidská dovednost, díky níž máme možnost sdílet naše zkušenosti s druhými lidmi, říct si o to, co potřebujeme, ale i vyjádřit svůj nesouhlas a taky hledat řešení, uspokojivější pohledy na situaci apod. Všichni komunikujeme a přesto se tak často stává, že si nerozumíme, že člověk, se kterým mluvíme, nepochopí, co jsme měli na mysli a odpovídá na něco jiného, nebo nám dokonce podsouvá něco, co jsme neřekli, úmysly, které jsme neměli apod… A pak ty následky!

 

Většina lidí neumí poslouchat, myslím skutečně poslouchat, tzn. snažit se pochopit, co mi druhý chce sdělit, ne přemýšlet o tom, co mu na to chci říct já. Neumíme to dopřát ani našim blízkým. Místo abychom byli zvědaví na to, co nám ten druhý sděluje a proč, vymýšlíme řešení, v horším případě můžeme podlehnout dojmu, že v tom, co druhý říká je skryta výčitka nebo že to říká, aby nás k něčemu dotlačil a pak už jednáme, jako by to byla pravda, neptáme se, neověřujeme, jdeme rovnou do útoku.

 

Představte si, že přijdete po dlouhé a vyčerpávající práci domů, kde na vás čeká vaše milovaná manželka s dětmi. Těšíte se domů, ze všeho nejvíc na chvíli, kdy se natáhnete na chvíli na kanape, dočtete si konečně dnešní noviny a dáte si trochu piva. Pozdravíte se se svou milovanou, políbíte všechny děti a zamíříte bezmyšlenkovitě k ledničce, kde se ovšem žádné pivo nenachází a tak logicky následuje otázka „Miláčku, ty jsi nekoupila pivo?“ a co následuje? Rozpoutá se peklo. („Sotva přijdeš domů, hned prudíš…“ „Pivo, to je jediný, co tě zajímá…“ „Jednou bys taky mohl nakoupit ty, ubohou ženskou necháš vláčet se s flaškama…“ apod.). Vy se snažíte, vyděláváte, dřete, s láskou se vracíte domů, zasloužil byste si jistě trochu vděku a uznání a přitom…

 

Z pohledu vaší ženy to však vypadá poněkud odlišně. Má pocit, že je na všechno sama. Do školky, ze školky, pak honem domů, cestou ale ještě nakoupit, Radečkovi se chce čurat, Andulku málem pokousal ten otravný sousedovic pes, a soused na ni byl ještě hrubý. Odpoledne úklid, prádlo, vaření, domácí úkoly… a když konečně manžel přijde večer domů, očekává, že převezme na chvíli štafetu, umyje aspoň nádobí, nebo vysvětlí Radečkovi matematiku a on se místo toho hrne rovnou k ledničce a když tam nenajde, co hledá, dělá dusno.

 

Těžko soudit, kdo ze zúčastněných má pravdu. Konflikt se vyznačuje právě tím, že každý má svoji verzi. Oba se cítí být v právu. Mají pocit, že je to ten druhý, kdo si pořád začíná. Každý z dvojice se cítí být nedoceněn a zraňován, což mu brání se na věc podívat z nadhledu, chápat chování toho druhého jinak, než jako útok.

 

Přitom komunikace by měla a mohla sloužit k něčemu zcela jinému, ke sblížení, k pomoci druhému, ke společnému hledání oboustranně výhodných variant řešení popisované situace. Aby to tak mohlo být, je dobré se vyhnout některým reakcím, které nefungují, nikdy nefungovaly a z logiky věci ani fungovat nemohly, přesto jsou mezi lidmi často používány. Je to například kritizování, obviňování a výčitky, doporučování či dobře míněné rady, za kterými se zpravidla rovněž skrývá výčitka „Kdybys dělal, co ti říkám, neměl bys teď problém.“ Dalším problematickou interakcí je přikazování. Jsou samozřejmě situace, např. v zaměstnaní, kdy je na místě zadávání úkolů, ale i to se dá dělat jinak než nepříjemným: „Prostě to udělej a nediskutuj“. Kdo nechce diskutovat, nic se nedozví, ani důvody, proč podřízený nakonec nevykonal, co se po něm chtělo, nebo to vykonal po svém. A zvláště agresivní způsob, jak se domoci svého, jsou výhružky. Může se to i krátkodobě povést, ale s komunikací ve smyslu domlouvání to samozřejmě nemá nic společného.

 

Napomínání a moralizování je taky velmi nerespektující projev, jímž dáváme najevo, že nás druhý vlastně nezajímá, jen chceme, aby se choval dle našich představ a hodně častým nešvarem je taky diagnostikování. Jakmile jsme v úzkých, stávají se z nás najednou experti na lidské charaktery někdy i laičtí psychiatři. Říkáme takové věci jako „Když ty jsi taková citlivá.“ nebo „On je prostě psychopat.“ apod. No na to ani nepotřebujeme odborníka na komunikaci, stačí se jen trochu zamyslet, co takové řeči v příjemci asi vyvolávají, abychom poznali, že snaze domluvit se, to jistě nepřidá.

 

Podobně asi ani v případě vysmívání se a zahanbování druhého asi nemusíme dlouze vysvětlovat, proč to není pro úspěšnou domluvu vhodná strategie. Ale ani plané sliby nebo utěšování nic moc neřeší. Stejně jako vysmívání se je spíš obranou mluvčího, prozrazuje víc o něm samém než o tom, o čem si myslí, že hovoří. Utěšováním navíc berete druhému právo na vlastní pocity, bagatelizujete situaci, která ho třeba rozplakala. K takovým reakcím nás vede zpravidla bezmoc, pomáháme tím víc sobě.

 

Tyto neblahé strategie doporučujeme nahradit úsilím o přiblížení se co nejvíce k tomu, co ten druhý vlastně prožívá, naslouchání spojené s doptáváním se na jeho potřeby a aktivním hledáním toho, jaké zájmy máme společné. Cesty k jejich naplnění mohou být řešením situace, z něhož mohou mít radost a užitek obě strany, přestože zpočátku to vypadalo, že stojí proti sobě. Je to víc než kompromis, je to výhra pro všechny.

Na kurzu Efektivní komunikace aneb Jak se domluvit, který pořádá tým konzultační a vzdělávací skupiny Gaudia, vás takovým postupům rádi naučíme. A ještě dalším užitečným dovednostem – mluvit víc o sobě než obecně o těžkostech, vyjadřovat svoje pocity a jasně sdělovat svá přání, oddělovat člověka od problému (neboť problém je něco, proti čemu se můžete s člověkem spojit, abyste na to nebyli sami), projevovat zájem, a zaměřovat se na pozitiva a na věci, které se daří. Domlouvat se s druhými není snadné, ale je to námaha, která se zpravidla vyplácí. Vždyť kdo by nechtěl žít v pohodových vztazích, klidné a vstřícné atmosféře. Ano, musejí být na to dva, ale začít lze vždy jen u sebe!

 

Olga Kunertová, duben 2011

Narativní psychoterapie a klientovy vztahy

„Má mě rád, nebo ne?“ Ptají se naši klienti často, jakoby šlo o něco, co můžeme buď prokázat, nebo vyvrátit jednou provždy. Neuvědomují si, že láska je aktivní činnost, že jde spíš o to, jak sami interpretují chování toho druhého a trápí se hodnocením, které mu ve svém příběhu sami dali. V zajetí představy o tom, že je to ten druhý, kdo by měl něco měnit, se vztah dostává do krize. Jednotlivci se cítí být nuceni komplementárně fungovat v rolích, které si nevybrali. Příběhy mají tendenci žít vlastním životem a „nutit tak své protagonisty“, aby se chovali v jeho intencích, přestože jim to nepřináší uspokojení. Mají dojem, že to tak musí být. Opakovaně rozehrávají komunikační výměny, které potvrzují je samotné v nepříznivém světle, v roli, které by se rádi zbavili. Každý chce změnu od těch druhých, ti však, oslovováni stále stejným způsobem, chovají se zpravidla rovněž stejně. Pro všechny zúčastněné je to nepříjemné a bolestivé. Pokud se začneme stavět ke svým vztahům jako k nějakým objektivně daným faktům, může se nám to stát osudným, protože na jejich vývoj přestáváme mít vliv.

 

Vyprávěj mi o sobě
Člověk nacházející se v situaci, kdy je jeho vztah v krizi, je zpravidla přesvědčen, že je mu ubližováno a odmítá přijmout, že je to on, kdo musí začít dělat něco jinak. I když jej k tomu přimějeme, narazí naše i jeho snaha na fakt, že ze zavedené role nelze jen tak vystoupit a vztahovat se k druhým z přijatelnější pozice, protože by tím byla porušena pravidla komplementarity. Můžeme však využít tendence lidí vyprávět svoje příběhy. Kdykoli totiž o sobě vyprávíme (a nemusí to být ani nahlas), musíme o sobě vyprávět jako o někom. A to je prostor pro změnu.

Můžeme klientům pomoci vyprávět o sobě a druhých jiný příběh a tím podnítit změnu nazíraní na sebe i ne jejich vztahovaní se k druhým. Každé vyprávění je přizpůsobováno kontextu, v němž se odehrává, a události jsou kladeny do souvislosti tak, aby dávaly smysl. Ve jménu smysluplnosti jsou vybírány do příběhu vždy jen některé události. Ve skutečnosti se však „tak nějak v mezičase“ odehrávaly i situace, které jsou vyprávějícím v danou chvíli opominuty, protože do celkového sdělení nezapadají. Pro nás jsou právě tyto výjimečné události důležité. Pozorný posluchač si všimne drobných nesrovnalosti narušujících kontinuitu sděleného obsahu. Doptáváním se na tyto zdánlivé maličkosti dociluje narativní terapeut krok za krokem celkové proměny příběhu, díky níž se i jeho protagonisté zjevují v jiném světle. Jiné nazírání na vlastnosti své a druhých pak umožní i proměnu vztahu.

 

Hledej, co se daří
V psychoterapeutickém procesu proměňujeme smysl dávaný faktům. V člověku, jehož jednoznačné a definitivní soudy o sobě a jeho blízkých byly zrelativizovány rozhovorem proměňujícím význam, je mnohem snazší objevit důkazy o vlastní hodnotě či schopnostech, které zatím zůstávaly nerozpoznány. Mluvení zaměřující pozornost na věci, které se daří, navíc přináší zcela jinou perspektivu než hledání viníka. Způsobuje úlevu a pozitivnější naladění, v němž mohou klienti své pozitivní zkušenosti snáze rozvíjet. Jde o to, aby se člověk znovu stal určujícím faktorem svého vlastního příběhu. Cílem narativní psychoterapie je vrátit klientovi autorství vlastního života a tím i kompetenci k utváření svých vztahů.

 

Inspirováno texty Davida Epstona, Michaela Whita, Kurta Ludewiga a Steva de Shazera.

 

MUDr. Olga Kunertová, červen 2014

vedoucí Psychoterapeutického centra Gaudia a Gaudia Instututu pro postmoderní vzdělávání

Narativní perspektiva terapeutické práce se vztahy

Žijeme ve vztazích, potřebujeme druhé lidi, naši blízcí jsou zrcadlem naší sebehodnoty, dávají smysl našemu snažení, význam našim životním rolím. Tím, že vyprávíme naše zkušenosti druhým, tvoříme z nediferencovaných prožitků události, dáváme jim dějovou linii, některé zdůrazňujeme, jiné potlačujeme, čímž dáváme význam a ukazujeme v určitém světle i sami sebe. Možnost sdílení, z nás činí lidské bytosti a tak by se dalo říct, že teprve vztahy s druhými dávají našemu životu lidský rozměr.

 

Pro kvalitu našeho života je tedy klíčové, jakým způsobem se vztahujeme k druhým lidem. Záměrně píšu „vztahujeme se“, abych zdůraznila, že mám na mysli naši vlastní aktivitu, kterou vztahy vytváříme, aktivitu, která spočívá především v komunikaci, a to v komunikaci s druhými lidmi a o nich. Druzí nejsou jen posluchači našeho vyprávění, ale také jejich akčními figurami, obsazujeme ostatní lidi do rolí, které jsou s tou naší komplementární, přisuzujeme tedy různé vlastnosti nejen sobě, ale také jim, vytváříme si představy o nich. Nějak je pak hodnotíme, nějak se k nim stavíme. Není to ani špatně ani dobře, je to náš způsob, jak uchopit svět kolem sebe, jak se v něm orientovat. Zapomínáme však na to, že vztahy k druhým lidem jsou výsledkem naší vlastní aktivity a stavíme se k nim jako k nějakým objektivně daným faktům. A to se nám stává osudným, protože na jejich vývoj přestáváme mít vliv.

 

„Má mě rád nebo ne?“ …Ptají se naši klienti často, jakoby šlo o něco, co můžeme buď prokázat nebo vyvrátit jednou provždy. Neuvědomují si, že láska je aktivní činnost, že jde spíš o to, jak sami interpretují chování toho druhého a trápí se hodnocením, které mu ve svém příběhu sami dali. V zajetí představy o tom, že je to ten druhý, kdo by měl něco měnit, se vztah dostává do krize. Jednotlivci se cítí být nuceni komplementárně fungovat v rolích, které si nevybrali. Příběhy mají tendenci žít vlastním životem a „nutit tak své protagonisty“, aby se chovali v jeho intencích, přestože jim to nepřináší uspokojení. Mají dojem, že to tak musí být. Opakovaně rozehrávají komunikační výměny, které potvrzují je samotné v nepříznivém světle, v roli, které by se rádi zbavili. Každý chce změnu od těch druhých, ti však, oslovováni stále stejným způsobem, chovají se zpravidla rovněž stejně. Pro všechny zúčastněné je to nepříjemné a bolestivé.

 

Jak je možné tento proces terapeuticky ovlivnit? Člověk nacházející se v situaci krize vztahu je zpravidla přesvědčen, že je mu ubližováno a odmítá přijmout, že je to on, kdo musí začít dělat něco jinak A i když k tomu pacienta přimějeme, narazí naše i jeho snaha na fakt, že ze zavedené role nelze jen tak vystoupit a vztahovat se k druhým z přijatelnější pozice, protože by tím byla porušena pravidla komplementarity. Můžeme však využít tendence lidí vyprávět svoje příběhy.

 

Kdykoli totiž o sobě vyprávíme (a nemusí to být ani nahlas), musíme o sobě vyprávět jako o někom. A to je prostor pro změnu. Můžeme jim pomoci vyprávět o sobě a druhých jiný příběh a tím podnítit změnu nazíraní na sebe i vztahovaní se k druhým. Každé vyprávění je přizpůsobováno kontextu, v němž se odehrává a události jsou kladeny do souvislosti tak, aby dávaly smysl. Ve skutečnosti se však tak nějak v mezičase odehrávaly i situace, které jsou vyprávějícím v danou chvíli opominuty, protože do celkového sdělení nezapadají. Pro nás jsou však právě tyto výjimečné události nejdůležitější. Pozorný posluchač si všimne drobných nesrovnalosti, narušujících kontinuitu sděleného obsahu. Doptáváním se na tyto zdánlivé maličkosti dociluje narativní terapeut krok za krokem celkové proměny příběhu, díky níž se i jeho protagonisté zjevují v jiném světle. Jiné nazírání na vlastnosti své a druhých pak umožní i proměnu vztahu.

 

V psychoterapeutickém procesu proměňujeme smysl, dávaný faktům. V člověku, jehož jednoznačné a definitivní soudy o sobě a jeho blízkých byly zrelativizovány význam proměňujícím rozhovorem, je mnohem snazší objevit důkazy o vlastní hodnotě či schopnostech, které zatím zůstávaly nerozpoznány. Mluvení, zaměřující pozornost na věci, které se daří, navíc přináší zcela jinou perspektivu než hledání viníka, způsobuje úlevu a pozitivnější naladění, v němž mohou klienti své pozitivní zkušenosti snáze rozvíjet.

 

Jde o to, aby se člověk znovu stal určujícím faktorem svého vlastního příběhu. Cílem narativní psychoterapie je vrátit klientovi autorství vlastního života a tím i kompetenci k utváření svých vztahů.

 

Inspirováno texty Davida Epstona, Michaela Whita, Kurta Ludewiga a Steva de Shazera.

 

MUDr. Olga Kunertová, leden 2011

MUDr. Olga Kunertová: Jsou vztahy štěstí?

Když o sobě někdo řekne, že je či není v životě šťastný, většinou se za tím skrývají právě mezilidské vztahy. Ke spokojenosti v životě potřebujeme ještě spoustu dalších věcí, materiální zajištění, naplnění v práci, ale bez vztahů šťastní být nemůžeme.

 

Mnozí z nás ale podléhají dojmu, že štěstí a tedy i to, jak se nám vede ve vztazích, je otázkou nějaké vyšší moci nebo náhody. Z takových slovních spojení jako „Potkalo mě štěstí“ nebo „Když se štěstí unaví i na vola sedne…“ apod. je to zřejmé. Většina lidí nemá dojem, že by pro své štěstí v tomto ohledu mohla něco udělat. Záleží na tom, jakým rodičům jsme se narodili, na koho v životě natrefíme, jak se nám vyvedou děti…. Teda alespoň u nás samých. Je zajímavé, že když mluvíme o druhých, je to trochu jinak. Například jsme klidně schopni říct že ten či onen „by si měl už někoho najít…“ Ale tady to tak nějak končí. Najít si toho pravého a vše je vyřešeno.

 

Na to jak jsou pro nás vztahy s druhými důležité, se k nim chováme pohříchu macešsky. Jakoby druzí byli nějaké spotřební zboží, které si můžeme vybrat podle svého vkusu, požadovat jeho inzerovanou kvalitu a po čase třeba reklamovat. Když někoho potkáme, vytváříme si o něm obvykle spoustu předpokladů. Např.: „Člověk, který se takhle mile chová k cizímu dítěti, má určitě děti rád a bude tedy chtít mít děti vlastní…“ nebo „Ten, kdo odsuzuje druhého za to, že mi nechtěl pomoci, mi sám jistě bude pomáhat …“ Z jednoho takového chování hned usuzujeme na to, jak se bude dotyčný chovat jindy a v jiné situaci a už to moc neověřujeme. Přitom to bereme skoro jako slib a máme pak dotyčnému za zlé, když se náš předpoklad ukáže jako mylný. K tomu se pak přidávají morální a jiná zažitá pravidla, která prostě platí, protože to „říkala babička nebo to psali v novinách“ a neštěstí je hotovo. Našemu protějšku se může dít něco podobného a odtud už je jenom krůček k tomu, abychom se dostali do těžko řešitelných konfliktů.

 

Mnoho takových nešťastníků pak přichází do poradenských a terapeutických center, podobných tomu našemu se stížnostmi jako: „Nedá si říct…“, „nechápe mě…“, „je divnej či divná“ (má asi nějakou diagnózu). Pod takovými stesky se většinou skrývá snaha dostat druhého do normálu, tzn. přimět ho, aby se choval podle představ stěžujícího. Stává se taky, že přijde stěžovatelů víc, často s představou, že terapeut může rozsoudit, kdo ze zúčastněných má pravdu. Konflikt se vyznačuje právě tím, že každý má svoji verzi. Oba se cítí být v právu. Mají pocit, že je to ten druhý, kdo si pořád začíná. Každý z dvojice se cítí být nedoceněn a zraňován, což mu brání se na věc podívat z nadhledu, chápat chování toho druhého jinak, než jako útok. On sám se jen brání. Z pohledu obou stran začal ten druhý a na něm tedy je, aby toho nechal. Protistrany se snaží domoci svého domnělého práva prostřednictvím kritizování, obviňování a výčitek, doporučováním či dobře míněnými radami, za kterými se zpravidla rovněž skrývá výčitka, přikazováním nebo dokonce výhružkami. Asi si dokážete představit, co takové snahy v příjemci vyvolávají. Ochota vyhovět to asi nebude.

 

Tyto neblahé strategie doporučujeme nahradit úsilím o přiblížení se co nejvíce k tomu, co ten druhý vlastně prožívá, nasloucháním a aktivním hledáním toho, jaké zájmy máme společné. Cesty k naplnění toho společného mohou být řešením situace, z toho pak mají radost a užitek všechny strany. Je to víc než kompromis, je to výhra pro všechny.

 

Mít harmonické vztahy je skutečně štěstí, ale to neznamená, že na jejich utváření nemáme žádný vliv. Na komunikačních kurzech, které pořádá tým Psychoterapeutického centra Gaudia, vás takovýmto postupům rádi naučíme. A ještě dalším užitečným dovednostem – mluvit víc o sobě než obecně o těžkostech, vyjadřovat svoje pocity a jasně sdělovat svá přání, oddělovat člověka od problému (neboť problém je něco, proti čemu se můžete s člověkem spojit, abyste na to nebyli sami), projevovat zájem, a zaměřovat se na pozitiva a na věci, které se daří.

 

Pro rodiny, které mají zájem podpořit svoji soudržnost, vylepšit vztahy, přispět k vyřešení případných obtíží jsme letos připravili týdenní pobyt tzv. Family building, kde se můžete těšit na pestrý individuální i skupinový program, aktivní odpočinek, rozvojové hry, netradiční výlety, zážitkové workshopy a diskuze s odborníky a rodinnými terapeuty.

 

MUDr. Olga Kunertová, leden 2013

Skupina Gaudia
Jeseniova 47
130 00 Praha 3

Telefon: +420 242 487 327
E-mail: info@gaudia.cz
Skype: gaudiapraha
Mobil: +420 773 993 036
(Olga Kunertová)

Privacy Settings
We use cookies to enhance your experience while using our website. If you are using our Services via a browser you can restrict, block or remove cookies through your web browser settings. We also use content and scripts from third parties that may use tracking technologies. You can selectively provide your consent below to allow such third party embeds. For complete information about the cookies we use, data we collect and how we process them, please check our Privacy Policy
Youtube
Consent to display content from Youtube
Vimeo
Consent to display content from Vimeo
Google Maps
Consent to display content from Google